Jak natočit Havla

Zde jsem taky žil, Václav Havel,“ stojí napsáno malými písmeny na stroji na archu bílého papíru uvnitř bloku průhledné pryskyřice upevněného na domě číslo 78 na pražském Rašínově nábřeží. Na rozdíl od tradičního mramoru či bronzu, z nichž se dělávají pamětní desky na domech slavných rodáků, propouští tahle zvláštní žluté světlo, jako by se vpíjela do fasády a chodec ji snadno přehlédne. Jako každá plaketa i tahle v prvním plánu připomíná to zřejmé: že činžovní dům s výhledem na Hradčany a Vltavu byl vedle chalupy na Hrádečku nebo bytu v Dejvicích nějaký čas domovem dramatika a prvního českého porevolučního prezidenta. Havel se v něm narodil, žil v něm do roku 1971 a později ve druhé půli osmdesátých let.

Čtyři slova bez datace ale mohou evokovat i něco jiného. Václav Havel žil tady, ale metaforicky i všude jinde. Je součástí československých a českých moderních dějin uplynulého půl století víc než kdokoli jiný. Rozplynul se do nich i do tuzemského příběhu. V jeden moment se pro Západ, kam se „jeho země“ chtěla tak dychtivě po roce 1989 vrátit, rovnal „Česko“. A postupně ustrnul. Na jedné straně do legendy snadno replikovatelné na tričkách. Na druhé jeho jméno do nadávky, jak rozčarování z porevolučního vývoje rozpouštělo ideály sametové revoluce.

„Dost bylo Havla,“ nechal sám Havel ironicky, poťouchle nastříkat na zeď na konci svého jediného filmu v roli režiséra Odcházení z roku 2011. Z odstupu je možné namítnout, že je ho najednou málo. Že na něj vzpomíná starší generace, s jejímž osudem se protnul. Té mladší, jež nezažila listopad 1989, se ale příliš netýká. Že se česká společnost tíhnoucí stále více k populismu a odhazování demokratických hodnot začíná odklánět od „možnosti být lepší“, jak popsal hlavní Havlův přínos v roce 2014 novinář a spisovatel Martin M. Šimečka.

Tvůrci nového životopisného snímku Havel, který měl premiéru minulý týden, nejspíš vycházejí z pocitu, že je třeba Václava Havla všem opět připomenout. Drama sleduje dlouhé a událostmi nabité období 1968–1989, kdy se z uznávaného dramatika postávajícího stranou stával politicky a občansky angažovaný organizátor stojící uprostřed exkluzivní enklávy československého disentu. Shodou okolností jde snímek do kin dva týdny po smrti posledního předlistopadového generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, který se v klidu dožil 97 let a za jehož úřadování šel Havel na začátku roku 1989 potřetí do vězení. Reflexe Jakešova života i kariéry v totalitním státě vrátila do hry třeba otázku „nezakázání“ komunistické strany, na němž měl Havel zásadní podíl, nebo odhalila posuny v uvažování o normalizaci směrem k jisté relativizaci zločinnosti režimu.

Jak se ukazuje čím dál silněji, poslední dvě dekády státního socialismu představují stále ožehavější a velmi málo pochopenou etapu moderních československých dějin. Etapu, která nezmizela, ale prorostla přes devadesátá transformační léta naplněná svobodou i křivdami nového typu do současnosti a společenským konsenzem s mocí se výrazně podepsala na české mentalitě. Vrcholnou připomínkou zvláštního „nevyrovnání se s minulostí“ je přítomnost spolupracovníka komunistické Státní bezpečnosti na postu českého premiéra. Pokus podívat se na Havlův život a jeho roli před listopadem 1989 prostřednictvím mainstreamového filmu s ambicí oslovit přes emoce a tah na branku co nejvíce diváků dává jako dobře míněný záměr smysl. Věc zcela jiná ale je, co přesně se z Václava Havla takto vlastně vrací, na co zásadního se zapomíná a jak vůbec lze dnes ve filmu smysluplně k socialismu – a obecněji k moderním dějinám – přistupovat.