Vzorec proti všednosti

Moje žena a čtrnáctiměsíční dcera sedí na zadních sedadlech třicet let staré obytné dodávky značky Volkswagen, kterou jsme si před týdnem pronajali a od té doby s ní křižujeme Českem. Je osm večer, nejvyšší čas najít pěkné místo na spaní, ale zatím to spíš vypadá, že zůstaneme na ošklivém parkovišti v Olomouci, kde právě stojíme. Když totiž otočím klíčkem v zapalování, vůbec nic se nestane. Zkouším to ještě dvakrát a odkládám tím okamžik, kdy budu muset oznámit, že máme problém. Jak ho vyřešíme, zatím vůbec netuším, ale přímo fyzicky cítím nával vzrušení, který se dostavuje vždycky, když se začne něco podobného dít.

Nápad půjčit si obytnou dodávku a objet v ní Česko se zrodil na vrcholu koronavirové pandemie, kdy se zdálo, že hranice Česka zůstanou přes léto zavřené, stejně jako hotely a penziony. Auto s postelemi a kuchyňkou, v němž se dá svobodně popojíždět a spát kdekoli, se v tu chvíli jevilo jako dokonalé řešení rébusu zvaného letní dovolená. Trasu nebudeme plánovat, pojedeme jen tak, bez cíle, a spát budeme tam, kde se nám bude líbit, napadlo moji ženu. A já nadšeně souhlasil.

Pro člověka, který vyrůstal na amerických tuláckých klasikách jako Na cestě od Jacka Kerouaca, Toulky s Charleym od Johna Steinbecka nebo Zen a umění údržby motocyklu od Roberta Pirsiga, je představa bezcílného putování splněným snem. Kerouac křižoval Amerikou autostopem, Steinbeck obytným náklaďákem a Pirsig na…