Věčně na cestě

Ve městě je zácpa, ačkoli je teprve kolem čtvrté hodiny odpoledne. Dívám se z okna na hromadící se vozy. Lidé používají za volantem headset, což zvenku vypadá, jako kdyby si každý povídal sám pro sebe. Někdo potřásá hlavou do taktu, zřejmě uvnitř poslouchá muziku. „Pamatujete si ještě na taxikářskou blokádu?“ obracím se k řidiči. Nechápavě na mě pohlédne, zabliká, odbočuje, mezitím mu otázku zopakuju. Pamatujete si? Odpovídá, že tehdy byl ještě dítě. No jistě. Vždycky zapomenu, že v mé hlavě čas ubíhá jinak, že v mé mysli jsou všechny dřívější události přítomny současně, jako kdyby ani nepominuly.

Taxikářská blokáda proběhla roku 1990 v Budapešti, nedlouho po změně režimu a Panevropském pikniku. Jako by se tehdy lidé najednou probrali z desítky let trvající apatie: uvědomili si, že můžou ovlivňovat fungování světa, že to, co je obklopuje, není nezměnitelné a věčné. Padla berlínská zeď, zřítil se socialismus a postupně, jedna za druhou, zmizely i dekorace mého dětství, aby své místo předaly rychle zastarávajícím, moderním budovám devadesátých let. Když rok po změně režimu kvůli tehdejší válce v Zálivu a kvůli stažení ruské ropy vyletěly ceny benzinu až do nebes, vyjeli taxikáři do ulic a ochromili budapešťskou dopravu.

Vznikl naprostý chaos. Obyvatelé města se procházeli po mostech, doprava na ulicích stála. Jak tomu obyčejně při katastrofických situacích bývá, během krize se chodci stali sdílnějšími. Jeden taxikář, který se potloukal po univerzitním náměstí s…