V tomhle patře bydlí jen ženy

„Bylo mi pětatřicet,“ řekla Edit, přitom jí táhlo na čtyřicet sedm. „Ještě nikdy jsem nebyla v tak zuboženým stavu.“

Její smích se odrážel od prázdných zdí.

„Nový byt zažene i depresi. Vím to z vlastní zkušenosti,“ usmíval se realitní agent. Jmenoval se Géza a tohle byl desátý byt, který Edit ukázal. V tu chvíli pod okny s rachotem projela tramvaj, načež se zatřásla podlaha i stěny. „O tomhle jsem mluvil. Tahle nemovitost není pro vás, milá Edit. Nechápu, proč se chcete podívat vždycky na ty nejhorší byty.“

„Nepotřebuju přepych,“ potřásla hlavou žena.

„Jako by se dole ulicí prohnal dinosaurus. Na takovém místě se nedá bydlet.“

„Není vaše práce, abyste udal i takové byty?“ zeptala se Edit a zády se přitiskla ke zdi.

„Ale pro vás mám něco lepšího. Jenže vy mi to nedovolíte.“ Géza zvedl ukazováček. „A to se nedělá. Zbytečně vám ukazuju jednu lepší garsonku než druhou, vždycky jen mávnete rukou, jako byste se mi posmívala. Nelíbí se mi to.“

Edit zavřela oči.

„Celý život dělám špatná rozhodnutí,“ zašeptala.

„O tom právě mluvím,“ řekl Géza a přistoupil k reklamní igelitce, kterou, když přišli, nechal u dveří.

„Rakovinu naštěstí nemám,“ pokračovala žena. „Každý den za to nebesům děkuju. Vděk je mé náboženství.“

Pod okny prosupěla další tramvaj, budova se opět zatřásla, Edit cítila, jak se jí na těle zavlnily šaty a mezi nohama kalhotky.

O Vánocích jí došlo, co musí udělat. Opustí manžela, ve čtvrti se špatnou pověstí si koupí levný byt a ze…