Progresivní rozpad

Když přijedu domů, jdeme s otcem do lázní. Matka mu vše připraví na židli. Otec si před odchodem oblékne plavky, protože nesnáší převlékat se až tam. Říká, že z bezpečného zdroje ví, že se převlékací kabinky nikdy neuklízejí. Zdlouhavě si natahuje kalhoty, svetr několikrát otáčí sem tam, hledá, kde má předek. Ponožky mi dá do ruky a sedne si. Chvíli nevím, co mám dělat. Pak mi v mysli vytane pohyb mé ženy: sehnu se a opřu si jeho chodidlo o stehno. I přes kalhoty cítím, jak je studené. Palci se snažím ponožku pořádně roztáhnout, abych se nemusel dotknout otcovy kůže. S první ponožkou to jde docela snadno, druhá se zachytí o nehet otcova malíčku. Když ponožku vysvobozuju, ozve se škrábavý zvuk, ale potom už jde všechno hladce: nacvičeným pohybem strčí nohy do bot, aniž by se shýbal. Oblékne si bundu a na hlavu si nasadí prastarou ušanku. Vždycky když na něj myslím, vidím ho v téhle čepici.

S novým systémem čipových hodinek se dostaneme do křížku. Na první pohled ani mně není jasné, kam je třeba přiložit ciferník, aby nás turniket vpustil dovnitř. Najednou se mi to podaří, ale otec zůstane na druhé straně a neví, co má dělat. Vrátím se, chytím ho za zápěstí a přiložím je k čidlu, ale než se opře o kovové rameno turniketu, už zase svítí červená. Znovu ho chytím za zápěstí, přiložím je k čidlu a jednou rukou strčím do ramene turniketu, druhou popostrčím otce dovnitř.

Jdeme do nejteplejšího bazénu. Oba se položíme na záda a vznášíme se na vodě. Tímhle otec začal, když mě…