Noční názor

Ve dne, ve dne dávám rozhovory do novin a píši povzbudivé texty. Jako národ jsme obstáli, mládež se zvedla, máme skvělé studenty medicíny, skauty, maminky, které šily roušky, nezištné pomocníky, zdravotní sestřičky. Krize národ stmelí a snad začneme být i trochu hrdí na to, že jsme Češi, nejen těch pár minut po vyhraném mistrovství. Zvládli jsme to dobře, a šlo to zespodu. Mladá generace se spontánně postarala o tu seniorskou. Vlna solidarity. Výborně.

Jenomže přichází noc a já jsem jungiánský divoch, který má na svět denní a noční názor. V noci se propadám do tmy nevědomí a ocitám se na ledové kře, která mě žene na východ. Občané, hlubinná postupující šedá řeka, mě v noci vždycky přehlasují, většina ve snu zvolí čínský model, který poskytne všechno, krom svobody, všeobecně se to bere jako dobrý obchod. Brífinky krizového štábu vlády nebylo táhnutí za jeden provaz, bylo to tahání různými provazy do různých směrů, kde má kdo zájmy, ale nikdy v zájmu nemocných. Nervozita, rozhádanost, nenávist a ochota vybuchnout v noci doutná pod chvějící se zemskou kůrou národa. Mnohé skupiny občanů číhají, kde jen a nad čím by se mohli urazit. Občané mají od vlády chléb a tak trochu i ty hry a nechtějí víc, po večerech si chatují s dvanáctiletými slečnami a nestydí se za to; nad kterýmkoli městečkem české kotliny za tmy zvednete pokličku, začnou vylézat breberky. Pro pocit vlastní důležitosti udávají jeden druhého. Hlasatelka ve snu hlásí, že ostrůvky pozitivní deviace porůznu v oceánech…