Miláčkovi

Má přijít hygiena, řekla jednoho večera paní Miláčková svému synovi. Půjdou i do kantýny. Miláčkovi pracují u stejné firmy – neboli, jak by řekla paní Miláčková s pro ni tak typickou laskavou ironií, mají stejného zaměstnavatele. Jde o velkou státní firmu v oblasti energetického průmyslu. Paní Miláčková tu není na úřednické pozici, ale nepracuje ani manuálně, a je na své prostřední zařazení pyšná. Vedení si ji svého času zvolilo, aby byla hlasem automatického informačního klientského systému, neboli coby firemní hlas. Jsem taková lávka, říká o sobě přítelkyním na konto toho, že na kafe chodí s údržbáři, ale na oběd s lidmi z kanclu.

Když někdo odchází do důchodu, je to ona, komu lze s klidným srdcem svěřit organizaci i výběr příspěvků na dárek. Je tou, které podržíte dveře od výtahu. Na firemních výpravách má na starosti kořalku a v kabelce má neustále po ruce balení náhradních kabelů – to se mimochodem naučila od svého manžela stavebního instalatéra, nebožtíka Miláčka. Panuje všeobecné mínění, že Miláčková je prostořeká, tzv. obyčejná ženská, které to od přírody pálí. Z pohledu paní Miláčkové jsou takové komplimenty pochopitelně dvousečné; pakliže se okolí mýlí v otázce obyčejnosti, musí se zákonitě mýlit i v otázce bystrosti.

Miláčkovi vyrážejí každý den do práce každý zvlášť. Paní Miláčková chodí na osmou, lidi z kantýny na desátou. Po obědě natahuje Miláčková čas tak dlouho, aby už syna nebavilo na ni čekat. Ona a její tři přítelkyně z kanceláře pořádají – po vzoru…