Dělníci kultury
„Byly za ním stovky, ne-li tisíce mrtvých, zničená pole, spáleniště, nářek, slzy a v mladších letech i kriminální činy. Čekala ho buď pekelná muka, nebo dokonalost boží říše, nic mezi tím. Jako správný křesťan jistě před smrtí vyznal přítomnému knězi, že žil jako hříšník, vyslovil nad svými hříchy lítost a vyjádřil vděčnost Pánu Kristu za nesmlouvavost i nekonečnou laskavost.“ Tak historik Petr Čornej uzavírá příběh Jana Žižky, jehož životopis mu na sklonku minulého roku vydala Paseka s podtitulem Život a doba husitského válečníka. Do dočtení osmisetstránkové monografie mi pořád něco skákalo, nicméně tahle kniha se nedá jen tak odložit, je to tak strhující čtení, že vás chytne a už nepustí, ať už na ni zrovna máte čas, nebo ne.
Jak z citace vyplývá, osobně mě Čornej uchvátil svou schopností zasadit vnitřní svět husitského hejtmana do dobového kontextu. Koneckonců mu ani nic jiného při snaze proniknout do Žižkova myšlení nezbývalo: nevíme, jak vojevůdce vypadal, dokonce ani nakolik (ne)viděl, až na pár formálních listů se nedochovaly žádné stopy po jeho uvažování. Klíč k jeho osobnosti tak historik nachází v době, která Žižku formovala. Vnímá ho jako božího bojovníka, který ve stáří vsadil všechno na jednu kartu: jestliže jeho pozemský život v božích očích před vypuknutím husitské revoluce jednoznačně směřoval k věčnému pekelnému ohni, zbývající čas věnoval veškerou energii k tomu, aby své hříchy vykoupil nesmlouvavým bojem s (v jeho očích,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu