Překračovat hranice

Je pondělí 15. června, první den, kdy lze zase volně přejet hranice do Polska. Bydlím ve Velkém Poříčí v údolí mezi českým Hronovem a polskými lázněmi Kudowa-Zdrój. Rád se odpoledne po návratu z práce projedu na kole a dnes je konečně zase možnost protáhnout jízdu přes hranici. Z Velkého Poříčí lze jet kolem místního letiště do Žďárek, odtud přes pole do polské Czermné a přes českou Malou Čermnou se vrátit domů. Člověk se vyhne většímu stoupání i většímu provozu a za necelou hodinku jízdy se příjemně zrelaxuje.

U nás totiž znovuotevřená hranice neznamená jen možnost přeshraničních nákupů a zahraniční dovolené, ale především volný pohyb po rodném kraji, který přetíná nepřirozená hranice. Tento kraj už ve středověku kolonizovali Češi a jen vlivem politických rozhodnutí učiněných daleko odtud naše údolí přeťala státní hranice a na obou jejích stranách se měnily státy.

Je zajímavé, že když tři slavní spisovatelé ve svých knížkách píší o našem pohraničním kraji, jejich hrdinové překračují místní hranici s naprostou samozřejmostí. Tak už Božena Němcová nechává vyprávět ve svém nejznámějším díle babičku o tom, jak přes tehdejší rakousko-pruskou hranici mířila do Kladska a zpět. Karel Čapek zase ve Velké pohádce doktorské posílá přes tehdejší československo-německou hranici hned čtyři české doktory, aby vyléčili kouzelníka Magiáše na Hejšovině (dnes polský Szczeliniec Wielki). A nobelistka Olga Tokarczuk zase v knížce Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých posílá hlavní postavu přes česko-polskou hranici do náchodského knihkupectví.

Překračovat hranici tu ale po dlouhá desetiletí samozřejmé nebylo. Po druhé světové válce, kdy Kladsko připadlo Polákům, to často nebylo možné vůbec a normální poměry přišly až se schengenem v roce 2007. A ty teď zastavila pandemie covidu.

Když jedu přes pole do Czermné, vzpomenu si na místního polistopadového starostu Žďárek Jiřího Pavlíčka (1931–2012). Narodil se v Czermné (tehdy to byla ale německá Tscherbeney), ale jeho maminka byla ze Žďárek a právě tato polní cesta obě obce spojovala. Když však v roce 1945 Czermnou obsadili Poláci, hranice se uzavřela a Češi z Czermné buď utekli do Čech (jako pan Pavlíček s rodiči), nebo byli odsunuti do Německa, či zůstali (těch bylo nejméně).

V roce 2006 jsem se zúčastnil vlastivědné procházky po Czermné, kterou pan Jiří Pavlíček vedl jako průvodce. Prošli jsme celou obcí a pan Pavlíček vyprávěl o místních Češích a jejich osudech. Konec procházky byl u místního Pomníku tří kultur z roku 1999, který tvoří tři kamenné pilíře spojené obloukem symbolizující zdejší českou, německou a polskou kulturu.

Polní cesta ze Žďárek ústí u kostela svatého Bartoloměje, který tu stojí od středověku, a vedle něho pamatuje české časy i zvonice a místní největší atrakce – kaple s kostmi a lebkami. Naproti zvonici si v místním malém krámku kupuji deník Gazeta Wyborcza (Volební noviny), vydání je plné kritiky homofobních výroků politiků z vládní strany PiS v rámci předvolební prezidentské kampaně a známý novinář Mariusz Szczygieł popisuje v krátké reportáži úvahy dvou Poláků zvažujících emigraci do Prahy.

Do české Malé Čermné vjíždím přes místní hraniční přechod. Je prázdný, ale dříve přes něho často korzovali polští lázeňští hosté, protože pár metrů odtud je lázeňský park.

Bývalý prezident Husák kdysi řekl: „Hranice nejsou korzo.“ V posledních třech měsících se zdálo, že zase začíná mít pravdu. Ale naštěstí jen dočasně.

Autor pracuje jako právník.