Pomůžu ti zmizet

To hlavní z Rotavy leží na kopci. Místní lidé, kteří bydlí v domcích ve stráni nebo dole pod kopcem poblíž fabriky Rotas, říkají tomu velkému sídlišti nahoře „centrum“. V dlouhé ulici obeskládané panelákovými bloky chodí lidé do obchodu, na úřad i do hospody a taky je tu v ulicích o dost živěji než v domcích pod kopcem.

Mezi paneláky pobíhají v teplém úterním odpoledni na počátku června děti, na okraj trávníku před jeden z vchodů kdosi jen tak vysypal malou hromádku písku, místo velké tak akorát pro to jedno dítě, které se tu v něm s lopatkou v ruce zrovna pokouší stvořit bábovku, u domů si povídají skupinky dospělých. Někteří sedí na schodech, někdo na trávníku vedle nich, když se ale přiblíží hlídka policejních preventistů, která tu pravidelně prochází, ti na trávníku vstanou z podložky a povídají si vestoje – vyhlášku, že si lidé nesmí sednout nikam mimo lavičky, už sice město před dvěma lety zrušilo, ale sedět na trávě nebo na schodech se nově smí jen bez deky nebo podsedáku. Přísný smysl pro pořádek je tady znát na každém kroku: v ulicích je všude uklizeno, nesmí se parkovat mezi domy, stromky podél cesty, jeden jako druhý, jsou opatřeny zelenými zavlažovacími pytli.

Vloni město začalo ve velkém vedle volného použití veřejného prostoru bojovat i s průvodním znakem tuzemských chudých lokalit – praktikami, pro něž se vžil pojem „obchod s chudobou“. Byty v Rotavě, stejně jako v mnoha dalších místech Sudet, skoupili ve velkém byznysmeni, většinou cizinci, a pak do nich ubytovali za přemrštěný nájem romské rodiny, přes které k nim tak doputoval státní doplatek na bydlení. Tohle se v Rotavě vloni rozhodli změnit: starosta s týmem radních začali byty skupovat zpět pro město, přesně podle doporučení odborníků, kteří se Česku léta snaží vnuknout recept na narovnání životních šancí pro největší českou menšinu – mít i pro chudé z okraje společnosti veřejné bydlení.

„Tam bydleli Turkovi, už je to prázdné,“ nakukuje čtyřicátnice s pytlíkem rohlíků v ruce do holého bytu v přízemí paneláku, „ti už taky někde zmizeli. A další to čeká.“ Procházka městem přinese jména dalších nedávno „zmizelých“ romských rodin, které město vytáhlo z náruče obchodníků s chudobou: odkoupilo střechu nad jejich hlavou, ale vzápětí je z města vyhodilo pryč. To, co zdálky vypadá jako záblesk vstřícnosti, dostává při bližším pohledu docela jiné kontury. Rotava našla nový způsob, jak své romské obyvatele bez náhrady zbavit domova a vytlačit je do okolních měst. A připomíná opět otázku, proč tato země nebyla za posledních dvacet let schopna se viditelně posunout v soužití se svou největší minoritou.

Odejít. Ale kam?

Rodiny z paneláků směrují návštěvu bezpečně k lidem, kteří už o domov přišli nebo jsou na řadě, protože město právě odkoupilo od soukromníka jejich byt. Funguje to tady tak, že už prodávající majitel na přání města nájemníkům těsně před prodejem neprodlouží smlouvu, což většinou není nic složitého – hodně lidí tu má smlouvu na měsíc, kterou jim majitel bytu po úhradě nájmu smluvní doložkou vždy o měsíc protáhne. Město tak kupuje byt s nájemníky bez smlouvy, které může rovnou vyhnat.

Na konci bloku jde zrovna domů do postele Ladislav Koky, říká, že je utahaný, protože celý den na brigádě v nedalekém městě pokládal zámkovou dlažbu. Jde si ustlat do 3+1, v němž žije se svou ženou a dětmi, ale ve kterém už nemá co dělat – nedávno byt odkoupilo město. „Byli tady už z radnice i s policajtama, že na nás dají žalobu, jestli hned neodejdeme. Sháníme, kde se dá, ale s pěti dětmi nás nikde nechtějí, nevím, co budeme dělat,“ říká pan Koky. Tři jeho děti chodí v Rotavě do základní školy a nechce se jim přecházet do jiné, nejmladšímu jsou dva. „A tady už teď není kam jít, město všechno skupuje,“ krčí Ladislav Koky rameny.

V Rotavě žije přibližně pět set Romů, to je asi šestina místních obyvatel. Lidé, kterým čeští Romové říkají „Češi“, mají jasno – že je to moc. „Tak si mají udělat pořádek sami mezi sebou,“ říká starší žena před obchodem, která se nechce představit, protože „no to víte, já se představím a je po mně“, na argument, s nímž souhlasí – že lidí, kterých mají sousedé plné zuby, je tu jen pár procent.