Ty a já. Mluvíme spolu.

Uvažují ve velkém. Dvacet dva skladeb a osmdesát minut: to není ucelené album, ale jeden dlouhý playlist, v němž se přeskakují žánry, nálada střídá náladu, závažná sdělení se mísí s banalitami a úzkost následuje humor.

Během uplynulé dekády se čtveřice teenagerů, která vyrůstala na okraji Manchesteru, proměnila z vysmívaných otloukánků hudebního tisku v nejvlivnější kapelu desátých let. V období, kdy se rocková hudba takřka kompletně vytratila z komerčního výsluní, totiž skupina The 1975, soustředěná kolem charismatického a výřečného zpěváka Mattyho Healyho, totiž pochopila něco zásadního o vkusu současného publika. Pod vlivem YouTube a streamovacích služeb se naprosto vytratila posluchačská oddanost žánrům, hradby mezi styly padly. Každý dnes má rád trochu toho i trochu onoho. The 1975 si tento princip uvědomili nejen jako fanoušci, ale především jako tvůrci: proč by naprostou všehochuť nemohla nabídnout jedna kapela?

Když si člověk pustí novinku Notes on a Conditional Form, čtvrté album kapely The 1975 a stejně tak čtvrté, které to dotáhlo na špici britského žebříčku, zasypou ho kontrasty. První skladba je ambientní plocha, která podmalovává naléhavý projev o klimatické krizi od Grety Thunberg, hned za ním je punkově industriální singl v duchu Marilyna Mansona, pak přijde cosi jako smyčcová filmová hudba následovaná digitalizovaným experimentem v duchu Radiohead, načež se rozezní melancholická countryfolková balada, po ní britpop a následně house.

The…