Roušky: jak dlouho ještě?

Senátor a onkolog Jan Žaloudík je nedávno nazval českým symbolem strachu a poslušnosti. „Nechci ji nosit další dva měsíce nebo roky jen proto, že se to někomu mocnému hodí do krámu,“ přidala se minulý týden válečná fotografka Lenka Klicperová v široce sdíleném statusu na Facebooku. Jsou tu ale i opačné názory. „Všechna jiná opatření omezují ekonomiku. Tohle zachraňuje životy i ekonomiku,“ prohlásil autor bestselleru Konec prokrastinace Petr Ludwig v rozhovoru pro kanál MALL.TV. Podobně mluví například i děkan 1. lékařské fakulty UK Aleksi Šedo. „To, že pomáhají, jasně ukazuje situace v zemích, kde se nosí, i v zemích, kde se nenosí,“ říká a radí, že by se neměly vnímat jako věc, kterou stát lidem násilně vnucuje.

Řeč je o rouškách, kusu látky, který v naší předsíni najednou vypadá stejně důležitě jako boty u dveří nebo kabáty na věšáku. Čekají, vyprané, vyvařené a vyžehlené, jako by měla přijít kontrola z hygieny. Vyjít omylem ven bez nich znamená v panice se vracet, abychom se mohli zařadit do davu disciplinovaných. To odhodlání ale uvadá.

S rostoucí venkovní teplotou dělají roušky z pohybu po ulici jakousi formu vysokohorské turistiky, jejíž účastník už po chvíli pohybu lapá po dechu. Má tedy pravdu Petr Ludwig, když říká, že roušky budou ještě delší dobu součástí našeho života? Nebo se vyplní výzva Jana Žaloudíka, který mluví o potřebě Česko odrouškovat?

Z chování vlády se zdá, že to druhé nepůjde snadno. Rouška není jen kusem látky, který si z…