Strachu jsem zatím nepropadl

Je vám sedmdesát šest let, patříte do skupiny nejvíce ohrožených koronavirem. Jak se změnil s příchodem pandemie váš život?

V podstatě už jeden den před vyhlášením nouzového stavu jsem měl spolu s krizovým štábem Ústavního soudu připravené rozhodnutí, kterým jsme uzavřeli celou budovu soudu pro veřejnost a přijali jsme řadu opatření. Tam, kde je to možné, jsme zavedli práci z domova jak pro soudce, tak pro jejich asistenty a další zaměstnance. Fungujeme přes chráněné vzdálené připojení. V jisté fázi jsme u nás dokonce zřídili dva krizové štáby, kdyby někdo z členů jednoho z nich byl nakažen a museli všichni do karantény, tak aby fungoval ten druhý. Každý z pracovníků Ústavního soudu dostává při vstupu do budovy roušku, všude jsou dezinfekční prostředky. Nepochybný výsledek je jeden. Nikdo ze sto padesáti pracovníků Ústavního soudu zatím podle mých informací nebyl epidemií nakažen. Ústavní soud dál funguje, ale opravdu v nouzovém režimu, zejména když nemůžeme veřejně vyhlašovat nálezy, ačkoli je přijímáme v senátech a nedávno i v plénu.

A jak se změnil život vám osobně? Bojíte se onemocnění covid-19?

Tak zatím jsem žádné panice ani strachu nepropadl, ale pravda je, že manželka mi zavedla doma velmi přísný režim, že k nám v podstatě nesmějí děti ani vnuci, které jsme tady měli téměř nepřetržitě. Takže teď jen přijdou, přinesou nějaký nákup, ale vlastně dovnitř téměř nevstupují. Na samotném Ústavním soudě jsem v pondělí a v úterý, pak se vracím do Prahy, kde žijeme. Teď řeknu úplně soukromý pocit, já bych se už rád z toho domácího vězení vrátil do každodenního působení na soudu.

Jak pracuje Ústavní soud? Mám na mysli zejména jednání pléna, kterého se účastní všech patnáct soudců.

Zčásti jednáme prostřednictvím telekonferencí, zčásti se scházíme osobně, ale v té největší sněmovně naší budovy. Jsme tam s rouškami rozsazeni na takovou vzdálenost, abychom se vyhnuli nebezpečí infekce. Není žádné tajemství, že v tuto chvíli už nám dorazilo celkem deset návrhů směřujících proti buďto vládnímu nařízení nouzového stavu, nebo jednotlivým opatřením, která s tím souvisejí. Fungujeme sice ve ztíženém provozu, ale myslím si, že se to zatím na efektivitě ani kvantitě rozhodování příliš neprojevuje.

Co do počtu soudců jste malé těleso. Kdyby vás víc onemocnělo, jak by vypadal černý scénář, jak by soud mohl dál pracovat?

Mohu si představovat různé varianty tohoto scénáře, ale problém vidím spíše v tom, co by nám řekli hygienici. Protože pokud by byl třeba jen jeden ze soudců, který se účastnil některého z plén, nakažen, záleželo by hodně na nich. Zda by karanténu nařídili jen jeho nejbližším spolupracovníkům, nebo nám všem dalším soudcům. Byli bychom však schopní fungovat i z karantény.

Může se ale stát, že onemocnění několika soudců by bylo vážnější, že by museli do nemocnice. Co pak?

Podle zákona o Ústavním soudu jsme usnášeníschopní, účastní-li se jednání, včetně toho na dálku, minimálně deset soudců. Ve věcech zásadních, jako je přezkum ústavnosti zákonů, by to samozřejmě v tomto počtu bylo, mírně řečeno, nekorektní. I když nejsou nouzové stavy, tak v případech, kdy projednáváme skutečně sporné záležitosti v plénu, nenechávám hlasovat za stavu, kdy je nás tak málo. Vždy to odročím, až když nás je přinejmenším těch třináct, čtrnáct, nejlépe patnáct. Nepracujeme nicméně jen v plénu, na soudě jsou také tříčlenné senáty, které rozhodují. Onemocnění byť jen jednoho soudce by dotyčný senát ochromilo, jakkoli je možné zastoupit ho předsedou toho sousedního. Jenže ten by musel vše déle nastudovávat, a to ještě vedle své vlastní práce.

Kdo, kdy a jakou formou

Váš soud kvůli vládním opatřením proti šíření koronaviru zahájil zmíněných deset řízení, zabýváte se vyhlášením nouzového stavu, uzavřením škol, omezením pohybu v rámci Česka i zákazem cestování do zahraničí.  Konkrétní stěžovatelé vytýkají, že vláda nepostupovala při jejich přijímání legálně, že byla protiústavně omezena základní práva. Kdy lze očekávat, že vynesete první nálezy?

První návrh napadá usnesení vlády, kterým byl vyhlášen nouzový stav.  Projednávali jsme jej už opakovaně a nedlouho poté, kdy vyjde tento rozhovor, by naše rozhodnutí mělo být administrativně zpracováno a zveřejněno. Z pochopitelných důvodů před tím nemohu v žádném případě ani naznačit směřování většinového názoru pléna Ústavního soudu, ale jedno si mohu dovolit říci. Ústavní soud byl zřízen ústavou, která platí od 1. ledna 1993. Byla sice několikrát novelizována, ale kompetence, pravomoci, působnost Ústavního soudu, tak jak jsou ústavou vymezeny, nebyly nikdy změněny. Jenom jednou byly rozšířeny, když došlo k přezkumu mezinárodních smluv, to bylo v souvislosti s přistoupením České republiky k Evropské unii. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky je z roku 1998 a na něj navazující krizový zákon až z roku 2000, teprve ty zavedly do té doby neznámé instituty vyhlašování nouzových a krizových stavů a obsah a průběh krizového řízení. Avšak v této souvislosti nedošlo k novelizaci zákona o Ústavním soudu.

Takže jste si nejdříve museli na soudě ujasnit, jestli vůbec můžete o okolnostech vyhlášení nouzového stavu vládou rozhodovat?

Takže jeden ze základních problémů je nejen vymezení, je-li jaké, kompetence Ústavního soudu ve vztahu k té současné situaci, ale současně i vymezení přístupu k Ústavnímu soudu, kdo má tzv. aktivní legitimaci, jinými slovy kdo, kdy a jakou formou se na něj může obrátit. Jsme vlastně na úplném počátku řešení základních otázek kompetenčních, a jakmile to vyřešíme, tak všechny ty zbývající návrhy, které u nás máme, budou do značné míry sledovat tu linii, pro kterou se plénum Ústavního soudu rozhodne.

Do podobné kompetenční nejistoty jste se již dostali v minulosti, když k vám dorazily stížnosti na vyhlášení amnestie bývalým prezidentem Václavem Klausem. Nedá se tedy říci, že byste vstupovali na úplně neprobádané území.

Ústavní soud skutečně stál před problémem, zda vůbec má kompetenci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii přezkoumávat, protože ani v zákoně o Ústavním soudu, ani v ústavě nám taková kompetence svěřena nebyla. A tenkrát se plénum rozdělilo. Většina se odmítla zabývat dotyčným návrhem na zrušení amnestie s tím, že žádný orgán státní moci nemůže – jak říká listina a ústava – vykonávat jiné pravomoci, než které mu zákon výslovně svěřil, a nám kompetenci přezkoumávat amnestijní rozhodnutí nikdo nesvěřil. Já jsem měl odlišné, disentní stanovisko. Vycházel jsem z toho, že článek 1 ústavy říká: „Česká republika je demokratický právní stát“, a položil jsem si otázku: Je možné, aby v demokratickém právním státě mohla veřejná moc vydat nějaké rozhodnutí, které nemůže nikdo nikdy přezkoumat? Byl jsem ovšem v menšině a svým způsobem jsme možná nyní v poněkud analogické situaci.

Které návrhy jste na soudě měli jako první?

V tuto chvíli jsme měli do pléna předloženy první dva návrhy. Ten základní, který napadá samotné vyhlášení nouzového stavu, a potom ještě jeden, který napadá omezení svolávání zastupitelstev v rámci samosprávných celků. Dalších osm ještě není zpracováno na předložení do pléna.

Sledujete, jak o podobných stížnostech rozhodují evropské ústavní soudy? Který jejich nález vás v poslední době nejvíce zaujal?

Jsme dost přesně a bezprostředně informováni o rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu. Bylo přijato na Velký pátek, šlo o návrh proti rozhodnutí spolkové vlády, kterým z důvodu pandemie zakázala bohoslužby. Spolkový ústavní soud posvětil její rozhodnutí a neshledal jej protiústavním. No a nedávno zasedala Ústavní rada Francouzské republiky. Tam je zajímavé, že ve Francii jsou mnohem přísnější opatření z hlediska volného pohybu osob než u nás. Nikdo nesmí vyjít na ulici, nemá-li čestné prohlášení, které si sám vytiskne, podepíše a napíše důvod, proč a kam jde, a je kontrolován. Soudci se tedy scházeli na dálku a nakonec rozhodnutí vlády také posvětili.

Odkládáte kvůli nálezům spojeným s koronavirem jiné případy?

U nás leží dlouhá léta návrh skupiny senátorů na zrušení velké části zákona o zdravotnických registrech, takzvaná retenční data. Podstatou je spor o shromažďování příliš mnoha citlivých údajů a to, že nejsou dostatečně chráněny. Měli jsme to rozjednáno už dlouhou dobu před vznikem nouzového stavu, jednání nebylo jednoduché. Až se plénum Ústavního soudu rozhodlo, že svolá veřejné ústní jednání, pozve různé ministry a čelné představitele českého zdravotnictví a bude je chtít slyšet, než se dobereme k rozhodnutí. Jednání jsme nařídili a do toho byl vyhlášen nouzový stav, termín jsme proto museli zrušit a odročit to na neurčito.

Kolik máte aktuálně na soudu věcí?

Nyní 1100 živých kauz, ale nemyslím si, že dojde k nějakému výraznému zpomalení naší práce. Už nějaký čas se nám daří snižovat počet nedodělků, když bychom se jako Ústavní soud vrátili do běžného provozu v červnu, žádné drama nenastane. Dokonce se musím pochlubit – za těch téměř sedmnáct let mého působení zde jsme právě dosáhli nejlepšího výsledku z hlediska statistiky vyřízených věcí i počtu tzv. nedodělků. V roce 2003, kdy jsem nastoupil, jich bylo zhruba 1700, tzv. každoroční nápad neustále narůstal – nyní je stabilně kolem 4200 každoročně podaných nových návrhů – a počet živých věcí je pouze asi 1100.

Můj hlas by nedostal

Máte rád Francii, často jste tam jezdíval. Už víte, kam pojedete v létě na dovolenou?

Tak to tedy opravdu nevím. Především vím, že nepojedu jako každý rok se ženou na tenisový turnaj Roland Garros do Paříže, který je vždy v květnu a letos byl přeložen na podzim. Co se týká cestování, to, co z médií občas zazní, i když to je tedy chór naprosto různorodých hlasů, se zdá, že nám třeba dovolí Slovensko. To jsme se s manželkou zaradovali, protože tam bychom jeli velmi rádi.

Hlavní epidemiolog Roman Prymula řekl, že hranice by mohly být uzavřeny až dva roky. Premiér uvedl, že otevření hranic není pro vládu prioritou, režim na nich se nicméně postupně uvolňuje. Jak důležitá je svoboda volného pohybu pro vás osobně?

Nerad lidská práva a svobody řadím do nějakého žebříčku. Když musím, a pominu tedy právo na život, tak kladu na první místo svobodu projevu. Ale pan profesor Prymula si zřejmě neuvědomil, co říká, protože omezit pohyb osob, to znamená svobodu pohybu, pobytu, lze jenom v době, kdy trvá nouzový stav vyhlášený v souladu s ústavním zákonem o bezpečnosti ČR podle navazujícího krizového zákona. A já nepředpokládám, že současný nouzový stav bude trvat dva roky, dokonce ani rok. Podle našeho ústavního pořádku se smí vyhlásit jenom na třicet dnů. A pouze se souhlasem Poslanecké sněmovny se smí zase maximálně o třicet dnů prodloužit. Dokonce je spor v akademické obci, jestli to prodloužení smí být opakované, jestli nemůže být jenom jednou.

Části politiků může uzavřená země vyhovovat. Mohou argumentovat, že to je stále důležité z epidemiologického hlediska, i když to už nebude potřeba. Jaké máme ústavní pojistky zabránit dlouhodobému omezení tohoto základního práva?

Jak už jsem říkal, museli jsme se skutečně ustálit na tom, do jaké míry má Ústavní soud, byť to výslovně není nikde stanoveno, kompetenci přezkoumávat a rušit jednotlivá rozhodnutí vlády, která v rámci nouzového stavu umožňují omezit některá z těch základních práv a svobod. Pokud by většinový názor pléna Ústavního soudu byl, že taková kompetence Ústavnímu soudu náleží, tak nepochybnou pojistkou je Ústavní soud. Tou obecnou pojistkou má být samozřejmě Poslanecká sněmovna. Ta si nemá nechat trvale líbit, že si vláda uzurpuje veškerou moc a rozhoduje a pouze dodatečně žádá o schválení svých rozhodnutí. Což je kapku nedostatečné, protože v parlamentní demokracii má každá vláda ve sněmovně obvykle většinu.

Co byste navrhoval?

Kdybych uvažoval, jak my říkáme „de lege ferenda“, jaksi se snažit pro budoucnost vyvarovat možného zneužití, a netvrdím, že k němu dochází, tak bych do ústavy zakotvil povinný přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem.

V Polsku i v Maďarsku se mluví o tom, že tamní vlády zneužívají koronavirové krize k omezení ústavou daných práv a svobod. Maďarský premiér osekal moc parlamentu, chce vládnout prostřednictvím vládních dekretů, v Polsku zkoušejí prosadit protiústavní cestou uskutečnění prezidentských voleb prostřednictvím korespondenčního hlasování, což nahrává zvolení vládního kandidáta, jelikož nelze vést regulérní kampaň. Sledujete podobné tendence i v Česku?

Především bych chtěl zdůraznit, že téměř totální odbourání základních principů právního státu v sousedním Maďarsku a v Polsku probíhalo dlouho před koronavirovou pandemií. Tam to je cílený proces, považuji ho za alarmující. Je to zajímavé, protože už před rokem 1989 pro nás byly obě země pozitivní inspirací, mnohem dřív se tam totiž prosadil systém emancipované občanské společnosti. A dnes to tak není, a já stále doufám, že jejich trajektorie nám nehrozí. Ale současně vím, že demokracie a demokratický právní stát jsou vlastně v trvalém ohrožení, a to platí i pro nás.

Zneužití pandemie z pohledu oklešťování svobod tedy podle vás aktuálně v Česku nehrozí?

Samotná pandemie se mi nejeví jako nějaký fatální okamžik, který by znamenal konec demokracie. Některé vlády, zejména v Polsku a Maďarsku, to mohou považovat za docela příjemný odrazový můstek pro realizaci svých choutek, o tom nepochybuji. Upřímně řečeno, myslím si, že při té naší vládě to nehrozí.

Ministr obrany Lubomír Metnar poslal do vlády materiál, který počítal s posílením vlády na úkor parlamentu v době krize v případě, že by se parlament nemohl sejít. To nebyl ten zlomový případ?

Do vnitřností jim nemohu vidět, vím však, že tato legislativní úprava v naší zemi chybí dlouhou dobu a měla být dávno připravená a předložená. Jistěže nebylo zrovna šťastné tak činit v těchto chvílích. Ten materiál mohl počkat. V tomto případě za tím však nevidím zlý úmysl, jako spíše naivitu a hloupost.

Loni jsme oslavili třicet let svobody, o Česku se často říká, že má oproti dalším zemím v regionu pořád ještě poměrně nezávislé instituce vyvažující politickou moc. Souhlasil byste s tímhle hodnocením?

Upřímně řečeno, stále si myslím, že přes to, za jaké situace a v jakém kvapu se náš ústavní model vytvářel v době rozpadu Československa, máme relativně robustní ústavní systém. Já jsem tenkrát, budu upřímný, nebyl zastáncem dvoukomorového parlamentu. Dnes si říkám: „Zaplať pánbůh!“ Za každou instituci, která je nadána ústavní kompetencí vyvažovat a zabránit tomu, aby jenom jeden ústavní orgán získal dominantní postavení a ovládl celou politickou scénu, musíme být vděčni. Takže jsem toho názoru, že český ústavní systém neposkytuje nikomu absolutní záruky moci. Věřím přitom, že základní principy demokratického právního státu nebudeme opouštět.

Jenže, co o tom rozhodne? Respektive, co zabrání destruování nezávislých institucí, jako jsme toho svědky v našem blízkém sousedství? Vůle lidí ve volbách, nebo něco jiného?

Na to se těžko odpovídá, ale pevně doufám v to, že jsme emancipovaná občanská společnost. Když říkám emancipovaná, myslím tím to, že občané této země nebudou projevovat svou politickou vůli jenom jednou za čtyři roky ve volbách, ale budou ji projevovat každodenně, na úrovni obce i státu. Na všech úrovních. Proto si myslím, že skutečně nezbytně potřebujeme, abychom neměli omezenou demokracii jenom na politické strany. Abychom měli demokracii, ve které různé nestátní a nevládní organizace jsou schopny formulovat a artikulovat zájmy veřejnosti i mimo vlastní soutěž politických stran.

Jak se v téhle souvislosti díváte na to, že tři sta právníků a dalších osobností vyzvalo otevřeným dopisem ombudsmana Stanislava Křečka, že svoji činnost nevykonává řádně a tím podlamuje nezávislost svého úřadu. „Ve funkci veřejného ochránce práv jste sice pouze krátce, ale již jste podnikl několik kroků a pronesl celou řadu výroků, které podlamují naši důvěru v to, že svou roli plníte odborně zdatně a s vědomím vážnosti funkce, do které jste byl zvolen,“ stojí v jejich dopise. Výtky směřují k tomu, že ombudsman nechtěl prošetřovat rozhodnutí vlády neumožňovat přítomnost otců u porodu v době koronakrize, tedy že nechce dělat přezkumy jejích kroků a řídí se jen svými dojmy. Podniká ombudsman kroky, které podlamují důvěru v jeho úřad?

Tak jistě, jistě. Dobře víte, že z principu se k žádným jiným představitelům ústavních nebo jiných vrcholných institucí nevyjadřuji. A v tomto případě je dokonce i trochu problém v tom, že v celé řadě řízení před Ústavním soudem má právo ombudsman vstoupit jako vedlejší účastník a v tu ránu bych já, pokud bych se jakkoli vyslovil, mohl být z jeho strany vyloučen pro podjatost z rozhodování. Takže moje odpověď bude jednovětá. Kdybych v té době byl poslancem, tak můj hlas by pan Křeček nedostal.

Mluvil jste někdy v poslední době s panem Křečkem na tohle téma?

Nemluvil.

Českou společnost pozorujete mnoho let, je něco, co jste během pandemie o ní zjistil, co vás překvapilo?

Teď to možná bude vypadat, že má odpověď je velmi banální, ale nemohu si ji odpustit. Skutečně mě překvapilo to, jak tu nedostatečnost naší vlády, rozhodovací chaos, chaos ve veřejných vystoupeních vrcholných představitelů, nahradila iniciativa ohromného množství lidí, kteří se v těžké situaci neztratili. Začali šít roušky a musím říct, že i nám domů několikrát přivezli různí lidé roušky jako dar z dobrého srdce. Takže toto mě přímo naplnilo ohromným nadšením. Étos listopadové revoluce přece jenom úplně nezmizel.