S koronavirem

Tak hlavně ať to přežijeme ve zdraví,“ loučila se minulé úterý po poledni s autorem těchto řádků kadeřnice v jedné z provozoven nad pražským náměstím Míru. V uplynulých hodinách jí pár zákaznic odřeklo zarezervované služby, bály se prý přijet městskou hromadnou dopravou. V kadeřnictví se na to konto probíraly údajné nájezdy Pražanů na nákupní centra a neklidní spoluobčané se tu nesetkávali s velkým pochopením. „Ono to přejde a pak to jídlo vyhodí, kdo by jedl konzervy, co budou dělat s tolika moukou?“ pohoršovaly se přítomné ženy. Zároveň z nich vyzařovala jistá míra fatalismu, kadeřnice prostě musí pracovat, kdo by zaplatil nájem, z čeho by bylo na nákupy? „Italy bych už asi nevzala, ale jinak se nic nedá dělat,“ vysvětlovala jedna ze zaměstnankyň.

V úterý ovšem bylo všechno ještě zdánlivě v počátcích. Školy sice již byly zavřené a lyžaři z Itálie se museli na příkaz vlády a pod pokutou sami izolovat, na ulici ale tramvaje cinkaly stejně jako kdykoli jindy. Lidé nastupovali a vystupovali, nikdo neměl oči vytřeštěné v panice, byť některým panenky nervózně tikaly po spolucestujících a madel se místo dlaní přidržovali loktem chráněným rukávem kabátu. Virus se v zemi šířil nepozorovaně pod povrchem. V neděli 32 nakažených. V pondělí 38. V úterý 63. Ve středu 94. Ve čtvrtek 116. V číslech je ukryta zákeřnost epidemie. Na první pohled rostou klidně, pak se ale jako každá exponenciální řada zlomí a vystřelí vzhůru. V prvních dnech ale míru obav vlastně definují protiopatření…