Největší úkol naší generace?

V dějinách nastávají situace, které definují charakter společnosti. I my jsme jich v historii několik zažili, ale zdá se, že jsme se právě ocitli v té zatím nejsložitější. Po roce 1989 jsme čelili dramatickým, nicméně lokálním výzvám. Nejčastěji to byly povodně, nejdříve zejména na Moravě, o pár let později i v Čechách. Před pěti lety měnila naši zemi uprchlická krize, ale ta se nás nakonec nedotkla, takže jsme ji nemuseli řešit.

Případ koronaviru je zásadně odlišný. Týká se celé země, je jedno, jestli žijeme ve městě či na vsi, zda jsme bohatí či chudí, neodlišuje lidi podle vzdělání nebo pohlaví. Dokonce nemá vliv ani to, jestli jsme v posledních týdnech někam cestovali, protože obava, že se nakazíme doma v Česku, je všeobecná.

Znepokojuje nás i fakt, že jde o „neviditelné a neznámé zlo“. Když nám voda zatopí dům, vidíme následky, umíme si představit rizika s tím spojená, pomohou dobrovolníci, sousedé, hasiči. V tomto případě je to těžší, každý se po svém vypořádává s obavami, pocity nejistoty, očekáváním, jestli vir zasáhne jeho tělo, případně jak se s tím vyrovná.

Výjimečnost situace podle odborníků spočívá i v tom, že klade nároky na každého. Zvykli jsme si, že globální problémy řeší někdo jiný, mnozí politici budili dojem, že lze zajistit svět bez větších hrozeb, ale teď je patrné, že je to jinak. Dnes je doslova každý součástí problému i jeho řešení. A právě v čase této odpovědnosti se ukáže, jací jsme. Dokážeme zachovat klid, i když jsme vnitřně nejistí? Budeme ohleduplní k jiným, takže dodržíme všechna hygienická a zdravotní doporučení? Nebudeme zbytečně panikařit na sociálních sítích, kde mohou naše statusy číst i děti? Jsme schopní nezatěžovat lékaře a sestry drobnostmi či emocemi? Pomůžeme slabším?

V tak vážné situaci se mění i vztah ke státu. Od roku 2013 se vede vážný politický střet o podobu zdejší demokracie, který bude pokračovat i nadále, ale nyní je třeba řešit jasný a konkrétní problém. To není vstřícnost k vládě, ale k občanům. A je sympatické, že opoziční strany se k tomuto přístupu přihlásily.

Stejně tak by se ale měl kabinet a strany, které ho tvoří či podporují, vyvarovat jakýchkoli kroků, jež vzbuzují obavu ze zneužívání situace a oslabování nezávislých institucí. Nemělo by se dít to, co při nedávné volbě členů Rady ČT (viz rubrika Agenda).

Premiér Andrej Babiš by také měl lépe komunikovat. Dlouhé tiskové konference mají význam jedině tehdy, když odpovídá na otázky. A to dělá minimálně. Jeho agresivní tón je v tuto chvíli kontraproduktivní (ukázkově v tomto ohledu vystupuje ministr zdravotnictví), stejně jako neustálé útočení na jiné státy, které prý nestíhají. Jen tím zdůrazňuje fakt, že česká vláda nedokázala zajistit dostatečné testování občanů a vybavení pro lékaře a sestry (viz rubriku Téma). Prostě všichni jsou trochu ve vleku událostí a na sčítání odpovědnosti bude čas.

Nyní je třeba obrnit se trpělivostí, zapojit empatii a myslet jeden na druhého. Lidsky i ekonomicky to bude náročné období, řešení si vyžádá delší čas, ale máme všechny předpoklady to zvládnout.

V tomto čísle najdete kromě textů zachycujících události související s koronavirem i blok článků, které se věnují „životu doma“. Mimo jiné: jak pracovat z domova, co s dětmi, které filmy stojí za to vidět, jakou hudbu poslouchat, doporučujeme aplikace na učení, ale přinášíme i jeden kvíz.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení a pevné zdraví vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor