Světlo mezi řádky

Na počátku Ajvazových románů, podobně jako na počátku všech dobrých detektivek, stojí záhada, z kontextu vytržený znak, neobjasněná vražda, předmět, jenž z neznámých důvodů vzbuzuje fascinaci. A Ajvazův vypravěč je čistá, živelných emocí zbavená figura, empatický posluchač, věrný zapisovatel vyprávění, člověk okouzlený mocí slov.

I v jeho nových Městech postavy konají závratně dlouhé cesty po mapách. Skutečné dobrodružství však nespočívá v objevování geografických tajů, nýbrž právě ve vyslechnutí vyprávění, které úvodní záhadu stejnou měrou objasňuje i zamlžuje. Ajvazovo mistrovství netkví v tom, že by dokázal popisovat realitu a líčit realistické zápletky, nýbrž v tom, že na půdorysu skutečných míst a známých žánrových prvků buduje bezedné labyrinty, v nichž se organicky prolíná skutečnost a imaginace, racionalita a snění.

Detektivní fantastika

Knihy Michala Ajvaze mohou být utopickými cestopisy z neexistujících světů, jako tomu bylo v případě Zlatého věku (2001). Mohou to být surreálné výpravy do povědomých zákoutí Prahy, která se však náhle mění na fantaskní bojiště jako v případě Druhého města (1993). Detektivka o pátrání po dvojité vraždě se v Cestě na jih může stát obrácenou pyramidou, v níž se čtenář závratně propadá do dalších a dalších úrovní vyprávění. Nebo se Ajvazova imaginace dokáže uskrovnit v komorních mantinelech, v nichž přitom stále bují bizarně podmanivé scenerie, jako v případě „milostného“ románu