Budoucí premiér?

Ve staré zástavbě v Ústí nad Labem po něm na ulici lidé koukají, mladá dvojice se osmělí a řekne si o společnou fotku a Ivan Bartoš se ochotně staví před čočku telefonu. V druhou únorovou sobotu odpoledne se sem přijel podívat do sociálně vyloučené lokality města a domluvit se s místním aktivistou Miroslavem Brožem, co spolu budou pro zlepšení situace lidí na okraji podnikat. Pozornost k Ivanu Bartošovi na ulici běžně přitahuje nepřehlédnutelný a pro jeho společenskou pozici nezvyklý zjev: s dredy svázanými do culíku vypadá jinak, než jsme u politiků zvyklí.

Počátkem letošního roku Bartoš vyhlásil, že by se chtěl stát příštím českým premiérem, a při pohledu na průzkumy veřejného mínění nejde o nereálný plán. Grafy ukazují, že třetí příčka pro Pirátskou stranu – za vítězným hnutím ANO a necelé procento za ODS – nebyla jen výkyvem přízně voličů zaujatých neformálností dredatého lídra. Preference Pirátů pořád mírně rostou a při snaze řady stran obejít se v příští koalici bez Andreje Babiše by tenhle muž, který se zrovna na ulici v Ústí dozvěděl, že ti dva mladí s telefonem ho volili a zase budou, protože „je jinej“, mohl stanout v čele vlády. Kam nás ta „jinakost“ šéfa Pirátů aspirujícího na funkci příštího premiéra může dovést?

Nějak přirozeně

Aktivista Brož je na takové obchůzky zvyklý: občas tudy starým Ústím provádí novináře, kteří přijedou popsat bezvýchodnost lidí bez vzdělání a vyhlídek na lepší budoucnost. Dnes, říká, si „uděláme ten menší okruh“ a Ivan Bartoš cestou mezi zchátralými domy poslouchá jeho výklad, jak se tu dařilo lidem vystěhovaným ze zrušených ubytoven do tělocvičny a jak žijí teď. Za jednou takovou ústeckou obyvatelkou, paní Ivetou a jejími sedmi dětmi, se jde šéf Pirátů s Brožem podívat.

Hrozí jí vystěhování, nemá na nájem a ve městě, které přestalo vyplácet doplatky na bydlení, je bez vyhlídek na lepší budoucnost. Paní Iveta odpoledne spí, po kuchyni, v níž se topí otevřenou troubou, protože jiný zdroj tepla v bytě není, pobíhají její děti, jedno jen v plence, a jejich matka se rozespale sbírá z postele – že ji bolí zuby a manžel že hledá nějakou ubytovnu, kde to není moc drahé, nebo nějaký byt, kde nebudou chtít kauci. „To nic, já bych taky spal, kdyby mě bolely zuby,“ uklidňuje ji Bartoš, který celý ten výjev pozoruje zamyšleně z kuchyně. „A kdybych se měl pořád budit v ubytovně, každé ráno a bez vyhlídek, asi bych hned od rána chlastal,“ dodá trochu tišeji směrem ke svému průvodci Brožovi.

Od paní Ivety jdou oba muži na návštěvu k rodině Veroniky a Lukáše Kmecových. Nebude se nic řešit, jde o přátelské posezení „jen tak“ zorganizované Brožem. V útulném bytě, jejž si Lukáš Kmec, který se živí jako stavař, sám zrekonstruoval, se u oběda vypráví historky, jak se Romové setkávají s předsudky a že se mezi nimi šíří zvěsti, že už politici „chtějí s tou integrací skončit, protože ty pokusy nevyšly“. „To musíš počkat, za tři roky budeme na ministerstvu práce a sociálních věcí a pak to bude jinak,“ odpovídá mu se smíchem Bartoš.

U stolu to působí, jako by se tu všichni znali už dávno: přátelský hovor splavně plyne, Bartoš chrlí historky, třeba tu, jak nedávno v Děčíně po třech hodinách přesvědčil asi dvacet lidí, že to je s těmi Romy složitější, než že nepracují a mají výhody, a že pomoct lidem na okraji znamená pomoci celé společnosti. „Uznávám, že přesvědčit za tři hodiny dvacet lidí není moc efektivní způsob,“ říká Bartoš, „chystáme kampaň, ale zatím o tom nechci mluvit tady před médii.“

Vnutit se Ivanu Bartošovi na víkendovou cestu do Ústí dalo dost zabrat. Nejdřív zjišťoval, jestli zúčastněným na místě nebude přítomnost novinářky vadit a nebudou si připadat, že přicházejí o soukromí, a teprve pak souhlasil. Na místě se neshýbá před fotoaparátem k dítěti na chodníku, nic neslibuje, nevydává prohlášení. „To je jen taková normální cesta, takových dělám spoustu, mám v hlavě spoustu nápadů a nebudu o nich mluvit, dokud nejsou reálnější,“ říká Bartoš, proč nechce nechat nahlédnout dál do svých úvah. V Ústí jen poslouchá a říká, jak vidí svět on: že zásahy shůry nikdy k ničemu dlouhodobě vést nemůžou, že je třeba to dělat jinak než řečmi a tu integraci Romů do společnosti postupně zařizovat nějak přirozeně.

Jak přesně tu přirozenost myslí, se ukazuje v závěru návštěvy: s Lukášem Kmecem se dohodne, že tady, v Předlicích s místními Romy, oslaví své narozeniny – přijede s harmonikou, přáteli a udělají tu veselici. Pan Lukáš se těší, že místní děti předvedou své hudební a taneční nadání a vůbec že to bude prospěšná akce. O tři dny později ve sněmovně Bartoš radostně sděluje, že to skutečně klaplo – na březen už je v Předlicích domluven prostor pro oslavu a šéf Pirátů začíná zvát své kamarády a spolustraníky.

V pondělí už Ivan Bartoš v roli předsedy řídí zasedání sněmovního výboru pro veřejnou správu, pozval si sem ministryni pro místní rozvoj Kláru Dostálovou, aby informovala poslance o situaci na svém ministerstvu – policie vyšetřuje, zda ministerstvem řízená agentura CzechTourism nepodváděla při zadávání reklamy. Dostálová v odpovědi na jeho otázky sdělí, že policie ještě nedošla k žádnému závěru, nikdo nebyl obviněn a ona sama že tu prověřovanou, před třemi lety udělenou dotaci považuje za oprávněnou.