Ve skříni

Kdo čte současnou českou prózu vytrvaleji, už si nejspíš všiml, že se v ní hromadí divné ženy. Souvisí to „jen“ s faktem, že jejich stvořitelkami jsou vesměs spisovatelky – Anna Bolavá, Petra Hůlová, Lucie Faulerová, Viktorie Hanišová? Je to projev feminismu naruby? Nebo mají být tyto neurotizované postavy důsledkem doby, v níž se vše zdá rozpadat, a jde spíš o sociologický komentář? Jedná se o produkt generační, do něhož se promítá odpor k nastavení hodnot v soudobé společnosti? Anebo jde prostě o volbu snazší cesty, protože o divném člověku se vypráví lépe? Tyto otázky se derou na mysl i nad románem Terezy Semotamové Ve skříni.

Autorka již kromě řady překladů vydala román Počong aneb O pinoživosti lidské existence napsaný s Jakubem Vítkem. Zatímco zde název pracoval tajemně, v nové knize funguje podobně jako Hadi v letadle. Vypravěčka se po letech v Německu vrací domů, a protože nemá – a ani nechce – kde zakotvit, usadí se ve skříni umístěné do vnitrobloku. To je nápad pěkný, navíc pojištěný zasazením do léta, takže hrdinka i čtenář mají klid; pršet a mrznout začne až časem. Vypravěčce vznikne prostor několika měsíců, kdy se noří do sebe, vzpomíná, čímž se skládá mozaika její minulosti, a komentuje svět kolem.

Pobyt ve skříni se ovšem ukáže být jediným pilířem a celé vyprávění neudrží. Úvahy místy nabízejí jakýsi vnitřní svět české Bridget Jonesové, místy svět ženy trpící neurózou. Zpočátku jsou i šťavnatě sarkastické, ale jak román plyne, stane se…