0:00
0:00
Kontext9. 2. 20199 minut

Tady žili jako my

Už deset let nám kameny zmizelých připomínají, co se může najednou stát s milými sousedy

,
foto: Matěj Stránský
Nikdy jim nepřestanu být vděčná. (Bohumila Tuzarová)
Autor: Matěj Stránský

I když se Bohumila Tuzarová kvůli tomu musí ve svých pětaosmdesáti letech trmácet přes celé město, nikdy si to neodepře. Několikrát do měsíce se oblékne do něčeho svátečního a jede půl hodinu metrem, aby pak v tichosti postála na chodníku v pražské Stroupežnického ulici s očima sklopenýma k zemi. „Oba měli být vymazáni. Jsem ráda, že jsem je alespoň touhle cestou zase vrátila do života,“ říká paní Tuzarová ke svému pravidelnému rituálu.

Zakopnout pohledem

↓ INZERCE

Podobně se letos vrátí do života dalších čtyřicet lidí. Jejich jména se objeví v Praze a několika dalších městech na tzv. Stolpersteinech neboli kamenech zmizelých. Dva z nich nechala položit minulý rok i Bohumila Tuzarová. Jde o zvláštní dlažební kostkyvsazené do chodníku před domy, z nichž jejich židovští obyvatelé museli odejít a nastoupit do transportu do koncentračního tábora.

Zemřeli... (Kameny, které nechala položit Bohumila Tuzarová) Autor: Matěj Stránský

Vůbec první takový kámen byl položen na konci roku 1992 před radnicí v německém Kolíně nad Rýnem, pak se tahle aktivita rozšířila i do dalších evropských zemí. Projekt vymyslel německý umělec Günter Demnig, který delší dobu přemýšlel, jak více přitáhnout pozornost lidí k nejtemnějším okamžikům evropské historie 20. století. Kameny, o něž by měl každý kolemjdoucí podle Demnigovy ideje „zakopnout“…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc