Dvě tváře ČSSD

Sociální demokraté jsou ve schizofrenní situaci. Do vedení strany míří nová generace politiků, kteří jsou evidentně liberálnější, ale i sociálnější, než jak tomu bylo u předchozí sady stranických funkcionářů. Zároveň jsou však součástí koalice, která sice opěvuje nablýskaný svět Applu, ale myšlenkově nás vede v čase zpátky. Do doby, kdy se nehledělo na křivdy či právní stát (viz aktuální zdanění církevních náhrad). Může tohle přežít?

Jana Maláčová, Tomáš Petříček, Kateřina Valachová, ale i Jan Hamáček, všechno jsou to čerství čtyřicátníci, či dokonce ještě třicátníci. Ve vládě se Stranou zelených či Pirátů by nepochybně zleva zaznívaly jen superlativy, protože by to byla proměna srovnatelná s revolucí. Jenže místo Pirátů jsou tu komunisté a místo Zelených SPD, k tomu navíc ještě všem dominuje ANO Andreje Babiše.

Nepochybně se časem budou vypočítávat dílčí zásluhy zástupců ČSSD, kdy se jim podařilo prosadit to či ono, ale je otázka, jestli to voliči v dalších volbách ocení. Je to totiž právě sociální demokracie, která drží SPD, KSČM a ANO u moci. Přirození stoupenci zmiňovaných politiků se přitom rekrutují spíše z kruhů, které jsou k Filipovi, Okamurovi a Babišovi více než kritické.

Na současné ČSSD je ovšem také patrné, jak umí politika překvapit. Není to tak dlouho, co nikdo jména Petříček a Maláčová neznal. Do ministerských postů se dostali náhodou a během chvíle se začali chovat jako zkušení matadoři.

Zejména ministr zahraničí Petříček (viz článek na str. 14–19) vyrazil dech všem, kteří se o diplomacii zajímají. Miloš Zeman byl tak zaslepen touhou pomstít se Miroslavu Pochemu za pár kritických slov na svou adresu, že mu do Černínského paláce proklouzl mnohem odvážnější a aktivnější politik, než si vůbec dovedl představit. Možná o budoucnosti sociálních demokratů nebude vypovídat nic tolik jako další osud šéfa české diplomacie.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor