Problém v genech?

Tuším, že to byl písničkář Jaroslav Wykrent, kdo zpíval: „Můj táta byl mistrem svého řemesla, / jeho sláva široko se roznesla“ – načež následovalo – „profese se dědí z otce na syna, / tam, kde otec končí, syn už začíná.“ Zpěvák tak pěkně vykreslil tradiční cechovní systém, kdy koláři po řadu generací vyráběli stále ta samá dřevěná kola k vozům, do kterých vozkové pořád stejně zapřahali koně, okované neměnným způsobem v kovářově výhni. Byť i dnes se asi najdou povolání, kde je tento středověký model stále funkční, práce ve vědě a na technických inovacích vypadá jinak. Za jednu generaci se výzkumné metody i předmět bádání kompletně změní, nemá proto cenu budovat na daném pracovišti vědecké dynastie kolem jednoho úzkého vědeckého problému. Neznamená to ale, že takové dynastie nevznikají, a v české vědecké obci je bohužel příbuzenská či místní plemenitba (anglicky „inbreeding“) stále rozšířená mnohem více než na západ od našich hranic. Místo aby profesor Univerzity Karlovy vyslal svého oblíbeného studenta do světa nebo alespoň do Brna a pak se radoval, jak se mu daří na jiném pracovišti, drží si ho i po absolvování studia jako svého asistenta, umetá mu akademickou cestičku a postupně mu předává svou laboratoř. Ve zvlášť křiklavých případech, typicky v gardu profesor–studentka, pak dochází i k doslovně příbuzenské plemenitbě.

Dobré univerzity se proti místní plemenitbě brání psanými i nepsanými pravidly; platí tam například zákaz habilitovat se na pracovišti, kde byl člověk…