Dnes je můj čtvrtý den v Kábulu, kam jsem přijela vybrat vlněné koberce pro české zákazníky a zjistit, jak se tvář města změnila za pět let, kdy jsem tu nebyla.
Všímám si výrazných barevných fasád na domcích přilepených v kopcích nad městem. Na první pohled mi to přijde jako hezká podívaná. Vím ale, že pro mnoho obyvatel pětimilionové metropole je život ve strmých kopcích a bez dostatečné infrastruktury jedinou možností.
Betonové bloky v centru Kábulu nejprve přelétnu rychlým pohledem z okýnka auta. Pořádně je zaregistruji až při dvouhodinovém čekání v dlouhých kolonách, které jsou tu každodenní realitou. Třímetrové masivní bloky známé jako„T-walls“ a pečlivě vyskládané do dlouhých zdí nás provázejí téměř na každém kroku. Mají chránit významné budovy před výbuchem bomb. Na mnoha místech protínají realitu města, připomínají fakt, že tu nikdo není v bezpečí.
Při procházce po rušné obchodní čtvrti se několikrát zastavím a můj pohled šplhá vzhůru. Tady ze zdí najednou šeď ustupuje. Překvapeně hledím na výjevy spokojené rodiny. Za rohem na mě z betonového bloku bojovně shlíží žena. Nápis vložený do jejích úst hlásá: „Odvaha! Afghánské ženy nebudou mlčet!“
„Kdo stojí za touto nevšední podívanou?“ zajímá mě. Od známého se okamžitě dozvídám o skupině umělců a aktivistů ArtLords, kteří tu s mural artem začali. Od roku 2015 prý umisťují na kábulské bloky originální street art a graffiti, kterými se snaží v kolemjdoucích vzbudit kritické myšlení a zapojit je do pozitivní přeměny tváře velkoměsta.
Následuje oběd v místní restauraci. Vyžádám si tradiční afghánský pilaf zvaný kábulí. Osobně mám kombinaci vařené rýže, jehněčího masa, rozinek a zkaramelizované mrkve moc ráda. Obsluhující mladík nás pokynem ruky směruje do salonku, abych jako žena měla na jídlo patřičný klid.
Setkání s kábulským obchodníkem mě naplňuje uspokojením. Ve stylovém showroomu mi hrdě ukazuje minimalistické vzory, přírodní barvy a kvalitní zpracování svých koberců a doplňků. V to jsem doufala. Muhammad má navíc skvělý přehled o současných trendech, zrovna připravuje produkty, které zanedlouho představí v New Yorku. „Byla jste už na Ibize?“ zaskočí mě svou otázkou. Prý bych si ji neměla nechat ujít. Žije tam několik z jeho nejvěrnějších zákazníků.
Později si sedáme na pohodlná místa u okna v kavárně Cofee Corner. Okamžitě objednáváme ledovou kávu a vodní dýmku, plánujeme a domlouváme večeři se dvěma bývalými kolegy.
Do pizzerie, kam jsme se přesunuli na šestou, vchází rázným krokem plavovláska. „Hadio, jsi to opravdu ty?“ Překvapují mě její plavé vlasy, které nezakrývá šátek, moderně střižené sako a lodičky na vyšším podpatku. Ona mě poznává okamžitě. V družném hovoru, kterým se snažíme dohnat dění posledních let, mi vysvětluje svoji roli místní aktivistky a lídryně platformy pro mladé, kteří si přejí aktivně spoluutvářet dění ve společnosti. Za několik dní ji čeká vystoupení v místní televizi.
Dojmy těchto dní mi nedají spát. Mám pocit, že s lidmi, které během své cesty potkávám, nás mnohé spojuje. Uvědomuji si, že jejich touha být součástí demokratického světa je velmi silná a mnozí už nedokážou sedět nečinně. Podle svých možností se snaží apelovat na tradiční a v mnohém upjatou afghánskou společnost a posouvat ji k větší otevřenosti. Ať už je to Hadia se svými odvážnými názory, které neváhají odvysílat afghánská média, nebo Muhammad, snažící se držet krok se světovými trendy a vnášet osvěžení do tradičního odvětví ručně tkaných koberců v podobě nových vzorů.
Tereza Inková, podnikatelka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
