Hra na vojačky

Tento podzim si americká média oblíbila šestiletou Vivian Lord ze státu Arkansas. S pomocí maminky rozeslala několika americkým výrobcům hraček ručně psaný dopis: „Hraju fotbal. Je mi šest let. Proč nevyrábíte taky holčičí vojáčky? Maminka kamarádky je taky v armádě!“ Dodává, že viděla růžové verze cínových vojáčků, ale to nejsou holky, jen růžoví chlapi, a modely vojaček nikde sehnat nelze. Ukázalo se, že její dopis nebyl zdaleka jediný. Jo Ann Ortloff, která sloužila u námořnictva 33 let, napsala jedné z hračkářských firem, že má tři vnučky. Kdysi si sama prý hrála s bratry se zelenými cínovými vojáčky. Ale dneska by pro vnučky už ráda viděla ženský ekvivalent v bojových pozicích.

A po prvotním odporu – design nových, kvalitních figurek je prý drahý – se už výroba rozjíždí. Negativní pozornost médií nepochybně hračkáře výrazně popohnala. Příští rok tak na trh bude třeba firma BMC Toys uvádět kapitánku se zbraní a dalekohledem v ruce a také ženskou vojačku v pokleku držící bazuku připravenou k výstřelu.

Nemám samozřejmě zhola nic proti vyrovnávání genderové nerovnosti v hračkách. Naopak, vítám, když společnost zkoumá, jestli k věcem přistupuje férově, a zamýšlí se nad tím, co se pomocí hraček a her vlastně děti podvědomě učí. Ale právě ta druhá část mi v celé debatě o vojačkách velmi chyběla. Patří vojáci a maličké zbraně do rukou dětí? Proč velebíme armádu a kupujeme holčičkám a chlapečkům figurky, které se jako zabíjejí? Nejen v kontextu celosvětové militarizace,…