S Kellnerem v obýváku

Televize, na jejíž jméno byla kdysi vyhlášena veřejná soutěž a v ní bylo nakonec vybráno poetické slůvko Nova, má bezpochyby nemalé zásluhy. Jistě dělá svojí tvorbou život nemalého počtu lidí veselejší. Patrně je také zdrojem poučení a užitečné inspirace. A v neposlední řadě svojí kontrolou nutí politiky k ostražitosti a slušnějšímu chování.

Zároveň ale platí, že české čtvrtstoletí s Novou nikdy nebylo bez potíží. Začalo to cirkusem se vzácnou licencí, jedinou, jež byla tehdy pro vysílání vedle veřejnoprávní České televize k mání: získala ji skupina českých a slovenských intelektuálů díky slibům televize plné kultury a pořadů pro menšiny. Místo nich ovšem obrazovku Novy opanovala béčková komerce, na kterou by licenci nikdo nezískal. Ředitel Vladimír Železný předefinoval pozici mediálního manažera. Zabral si půlhodinu vysílacího času kolem sobotního poledne a týden co týden podsouval divákům své názory na všechno, co považoval pro svůj byznys, svoji televizi a vlastní pozici, později překlopenou do vysoké politiky, za důležité.

V roce 1999 přituhlo. Železný vytlačil z Novy americké majitele (to později český stát stálo deset miliard korun) a ve svém programu vyhradil speciální prostor pro dvojici premiér Zeman – předseda sněmovny Klaus, kteří prosadili tzv. opoziční smlouvu a snažili si pomocí ní natrvalo rozdělit moc ve státě. Železný u nich za to chtěl zastání ve sporu s Američany a Nova v tom nekomplikovaně posloužila jako platidlo.

Nutno dodat, že když se později…