Nejlepší bulvár

Když hudební publicista Jiří Černý v první půlce šedesátých let psal předmluvu ke své knize Zpěváci bez konzervatoře, kde soustředil portréty nové generace popových zpěváků, zakončil úvodní slovo větou: „Kdokoli kdy bude psát o tom, jak se u nás zpívá, bude se k Semaforu stále vracet.“ Bylo to dáno tím, že až na tři výjimky všichni z popisovaných umělců měli s tímto divadlem něco společného.

Na první pohled silné tvrzení, že české populární hudbě nelze porozumět bez pochopení kouzla Semaforu, má přitom svoji platnost i v roce 2019, šedesát let poté, co tato scéna uvedla 30. října 1959 v premiéře hru plnou písní Člověk z půdy. Během ní se na pódiu tísnili herci, muzikanti a zpěváci, aby dali vzniknout nové formě zdejší populární kultury.

Jak ukázaly další roky, v Semaforu byla písnička vždy to hlavní. Sloužila jako záminka pro divadlo a naopak i v samotné písni se skoro vždy nějaké divadlo odehrávalo: dramatické i komické. Autorská dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr zde během prvních let spolupráce stvořila předobraz tuzemské populární hudby a také nastavila nároky publika na to, jak má vypadat dobrý český text, s nimiž se písničkáři poměřují do dnešních dnů. Prohlásit, že Semafor naučil Česko vnímat a poslouchat pop, není nadsázkou.

Všude hledat Suchého

„Chtěl jsem být bulvární divadlo. Říkal jsem si ale, že když půjdu do kategorie bulvár a budu v ní nejlepší, tak je mi to daleko milejší než být na chvostu avantgardy,“ vzpomíná Jiří Suchý na…