Matkou po čtyřicítce

Benjamina úplně nezajímají vláčky, které v této kavárně v nákupním centru v pražských Butovicích jezdí mezi stoly a rozvážejí kafe. Usměvavého blonďatého chlapce, jemuž budou v lednu dva roky, mnohem víc baví projíždět se okolo na modrém odrážedle nebo si hrát s dřevěným počitadlem. Pokud s ním tedy nepraští v dětském koutku jiné dítě po hlavě a jeho maminka mu musí laskavě, ale přísně vysvětlit, že tohle se nedělá. Monika Hertlová působí mladistvým dojmem, ale syna porodila ve věku, kdy už některé její vrstevnice, třeba spolužačky ze základní školy, hlídají vnoučata – ve třiačtyřiceti letech. „Myslela jsem si, že se nám to už nepodaří, že už jsem stará,“ popisuje, co jí běželo hlavou v okamžiku, když se s partnerem rozhodli pořídit tehdy sedmileté dceři Izabele sourozence. „A pak že to zkusíme a buď to půjde, nebo ne. A ono se to podařilo okamžitě.“

Radost ze snadného otěhotnění poněkud zkalily zdravotní potíže, které ji po celé těhotenství provázely. „Měla jsem snad všechny nemoci, které má jinak jedna žena z tisíce,“ říká paní Monika a následuje dlouhý výčet potíží, od obvyklejší těhotenské cukrovky po méně známé problémy. Vše nakonec vyvážila skutečnost, že paní Monika porodila zdravého chlapce, měsíc před termínem a císařským řezem. „Je to náročně a ještě to náročné bude, ale moc si to užívám,“ říká a vydává se za synkem, který na odrážedle míří kamsi pryč.

Když před časem oznámila hejtmanka Karlovarského kraje Jana Mračková Vildumetzová, že v šestačtyřiceti letech čeká dítě, byla po Jaroslavě Pokorné Jermanové, jež se stala matkou v osmačtyřiceti, další vysoce postavenou političkou, která má dítě ve věku, kteří lékaři nazývají „pokročilý“. Někteří jejich anglosaští kolegové jsou na ženy, jež mají děti nad doporučovanou hranicí pětatřiceti let, ještě přísnější, a nazývají je „geriatric mothers“, matkami přímo „stařeckými“. A společnost je ještě přísnější – často tyto ženy odsuzuje jako kariéristky, které mateřství zkrátka „odložily“. Jenže se společenskými a demografickými změnami nejspíš zraje čas na hledání nového pojmenování. „Pozdních“ matek totiž přibývá – jen za posledních patnáct let se v Česku počet dětí, které se narodily ženám nad čtyřicet, znásobil čtyřikrát. Trend ovlivňuje zvyšující se umění moderní medicíny, zároveň však nejde o tak prudkou novinku, jak by se mohlo zdát.

Vymodlené, nečekané

Zatímco v selské zkratce starší ženy mateřství zkrátka „odložily“, bližší pohled na jednotlivé příběhy ukazuje, že jde o zkratku značně nepřesnou. K mateřství ve „vyšším věku“ vedou nejrůznější motivace i vnější okolnosti, které často samy ženy nemohly ovlivnit. Řadu z nich brzdila léta marných pokusů otěhotnět. Dalším ženám cestu k mateřství zkomplikovala skutečnost, že dlouho neměly vhodného partnera, případně se jim partnerský vztah rozpadl v důsledku stresu spojeného právě se snahou dítě počít. Petra Vaňoučková zažila obě situace, desetitýdenní Josefu tak porodila v osmačtyřiceti letech za pomoci asistované reprodukce. „Mé předchozí vztahy nebyly dětem úplně nakloněny,“ říká Petra, která šéfuje jedné firemní nadaci, v kavárně v pražských Dejvicích, zatímco „Pepča“ vedle ní spokojeně spí v kočárku. „A všichni si přitom mysleli, že buduju kariéru.“

Přestože je u tohoto tématu pozornost většinou soustředěna na ženy, ke zplození dítěte jsou – jak známo – třeba dva a z různých výzkumů víme, že také řada mužů plánuje otcovství až na pozdější dobu v životě. Jak říkají demografové, existují významné rozdíly mezi „reprodukčními plány“ mužů a žen, způsobené často přesvědčením mužů, že nejsou na rozdíl od žen v tomto směru věkem limitováni (a to přesto, že i u nich plodnost s věkem klesá). A když už pár dítě nebo děti má, jsou to podle sociologů častěji ženy, které si přejí mít více dětí. „Neshoda v rodičovských plánech může mít za následek jak prodlužování období bezdětnosti, tak také narození méně dětí,“ píše kolektiv sociologů a socioložek v letos vydané knize Česká rodina na počátku 21. století.