Vzbudí mě zvuk odtaženého závěsu a vzápětí oknem do garsonky proniká podzimní světlo. V místnosti voní vajíčka a Štěpán právě dodělává flambované banány v čokoládě. Ví, že rána jsou pro mě těžká. Výhodou odpoledních směn v práci je, že si můžeme dopřát dlouhé a poctivé snídaně. I první hodiny v kanceláři můžu ještě pomalu startovat, protože klienti chodí většinou až po obědě. Dnes mě čekají čtyři rodiny. Než přijdou, musím ještě napsat zprávu na sociálku.
Maminka má syna fakt ráda, ale má problém s alkoholem. Jak to skloubit dohromady? Můžou se vídat i bez mého dozoru? Na to se ptám sám sebe a do zprávy nakonec píšu věci tak, jak jsou – s očekáváním, že si na mě zase budou stěžovat. No co, to nejhorší – osočení ze sexuálního obtěžování jedenáctiletého klienta – už mám za sebou. Homosexuálové jsou přece všichni na chlapečky, tak proč to nevyužít ve svůj prospěch, běželo stěžovatelce možná hlavou. Naštěstí šéfová ví, s jakými psychopaty se tady setkáváme, a tak jsem si místo vyhazovu odnesl pořádně zvýšenou frustrační toleranci a vylepšenou schopnost odpouštění.
Když mám zprávu hotovou, volá paní z jiné neziskovky, službu asistovaných styků by zavedli taky. Když se dozvídá podrobnosti o našem fungování, trochu tuším, že tu snahu odpíská. „Tři až čtyři styky za den? To dáváte, jo?“ ptá se. „No, co mi zbývá.“ „Rok a půl?!“ dodává zděšeně, když říkám, jak dlouho se u nás někteří rodiče s dětmi stýkají. Jo. Tak dlouho se jistá dítka s tátou neviděla jinde než u nás v herně. Na hodinu jednou za dva týdny. Lepší než vůbec, ne?
Když později supervizorovi říkám, že už to asi moc dlouho nevydržím, uklidní mě, že se mi nediví. Jedna z mála věcí, která mi v práci poskytuje potěšení, je právě fakt, že ty nevinné dušičky, kterým (většinou) jeden z rodičů pořádně kazí život, neztratí kontakt s tím druhým úplně.
Většinou to potěšení ale přehluší zvuky rozvrácených rodin, tak jako u dnešních prvních klientů. Šestiletý synek si s tátou dneska nechce hrát, i když poslední půlrok se jejich vztah u nás tolik zlepšil. Říká mu, že je lhář a navádí ho. A že je určitě táta šťastný, když teď prababička umřela. I laika by asi napadlo, že tohle nejsou koncepty, které si v hlavě vytvoří šestileté dítě samo. Tentokrát mu je do hlavy vtlouká babička. Když na mě o chvíli později tatínek křičí, že ho nikde nikdo neposlouchá a ať už s tím něco uděláme, nezlobím se na něj. Rozumím, že mu je smutno, když kluka rok vídá nejvýš jednou týdně na hodinu pod dozorem cizího chlapa. Víc už však dělat nemůžu. Kdyby před tím rokem nechlastal a nemlátil ženu, nestalo by se to. Ale nezasloužíme si všichni druhou šanci?
Mezitím jedna rodina dnešní setkání ruší. Škoda, říkám si. Když už se syn s tátou měli konečně dohodnout, co dál, máma ho (opět) nechala hospitalizovat na psychiatrii. Tak nějak všichni tušíme, že tím chtěla dalšímu posunu v jejich vztahu zabránit. Jenže dokaž to…
Pak mám ale štěstí. Jiná matka se u mě s klukem dneska setkává. Táta si tentokrát nenašel výmluvu na zrušení styku. Když syn po hodině odchází, vidina týdenního odloučení ji očividně dostane a na gauči se mi rozbrečí. Při utěšování si v hlavě cynicky říkám, jak jsem rád, že na mě alespoň dneska neřve a nehrozí mi žalobou. Musím ji však poslat domů, za dveřmi čeká jiná rodina.
Za hodinu končíme i s nimi. Pak sepisuji zápisy a konečně posílám za dveře kanceláří i sebe. Jsem dost vyčerpaný a na zkoušku souboru se mi moc nechce. Stejně ale jdu, protože vím, že se tam od téhle lidské mizerie odpoutám. A když jdu večer spát, nakonec už na ty nešťastníky ani nemyslím. Rána jsou pro mě ale těžká…
Jindřich Strnad
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
