Záhada ve Slavkovském lese

„Vypadni!“ říká zastupitel a zatlačí do dveří, do nichž vstupuje novinářská návštěva. Před chvílí tu skončilo zasedání zastupitelstva obce Prameny a část místních politiků v jednacím sále pokračuje v debatě. A o žádné dotazy zvenčí přitom nestojí. „Nemáš povolení k domovní prohlídce! Táhni!“ strká pramenský zastupitel do dveří a do návštěvy, návštěva padá na venkovní dlažbu. Dveře se zabouchnou.

Postup kolegy nechává lidi v místnosti chladnými. Vyhrocené situace jsou v Pramenech na denním pořádku. Za okny pramenských obydlí, která se právě s přicházejícím šerem začínají rozsvěcet, žijí na smrt rozhádaní sousedé. Odlehlá obec na Chebsku je nejzadluženějším sídlem v zemi. Její dluhy skoupila dvojice ruských občanů s vazbami na ruský energetický kolos Gazprom a Pramenské znesvářil názor na to, jak svou vesnici s obstavenými účty dostat zpět do kondice.

Možnosti k tomu má: zchudlá obec vlastní pozemky s vrty na minerální vodu, o které je zájem a dají se dobře prodat. Navíc se v poslední době zjistilo, že část dluhů je pravděpodobně promlčená. Únik z náruče věřitelů je na dosah. Stačí z výhodného prodeje pozemků zaplatit ruským obchodníkům nepromlčené dluhy, u těch ostatních se obrátit na soud s námitkou a Prameny mohou být zase svobodné.

A tady nastupuje skutečná záhada: většina lidí v Pramenech včetně starostky a dalších členů zastupitelstva tuto možnost vytrvale a rozhořčeně odmítá. Místo toho chtějí dát ruské dvojici svou minerálku co nejlevněji a dál u ní mít obří dluh, který vesnici na desítky let zbaví jakéhokoli příjmu. Takovou obecní sebevraždu nechce stát spolu s hrstkou místních dovolit a drama v malé obci uprostřed Slavkovského lesa se v poslední době přiostřilo.

Čas a chuť

Do dnešní mizerie obec přivedly velkolepé plány z devadesátých let minulého století. Tehdejší vedení pramenské radnice chtělo využít vody pod zemí, stáčet minerálku, vybudovat tu lázně. Prameny investovaly do vrtů, zkoušek vody, certifikátů, pozemků, s investorem nachystaným za zády se těšily na budoucí zisky. Jenže investoři postupně ucukli a Pramenům zbyly díry do země a hromada dluhů, která narůstala na úrocích. V roce 2009 se řízení obce musel ujmout státní správce, protože nikomu z místních se do obecních funkcí nechtělo kandidovat. Až v roce 2012 – to byly dluhy vyčísleny přibližně na 90 milionů korun – se obec dohodla, že si znovu začne vládnout sama a postaví zastupitelstvo, které se pokusí finanční kolaps řešit.

V té době už do Pramenů přibylo několik nových rodin, přistěhovaly se sem za přírodou z měst, a začaly být v novém domově aktivní. Ve vsi vznikl okrašlovací spolek, kolem pramenů Gisela a Rudolf na kraji lesa vybudovali parčík, pořádaly se sousedské slavnosti. Role starostky v pětičlenné reprezentaci se po volbách ujala tehdy šestadvacetiletá Michala Málková, byla nezaměstnaná, měla čas a chuť. S pomocí Krajského úřadu Karlovarského kraje začala obec pořádat své dluhy.

V roce 2014 přivedl ředitel krajského úřadu a zároveň hlavní rádce začínající starostky Roman Rokůsek ruského občana Dmitrije Vajnera a představil ho jako nového věřitele vesnice. Vajner, zaměstnanec jedné z dceřiných společností ruského státního energetického kolosu Gazprom, totiž ještě se svým krajanem Rinatem Iuzeevem začal skupovat roztroušené závazky Pramenů a před pěti lety už z něj byl velký věřitel obce. „Znám je jako sponzory karlovarského hokeje,“ vysvětlil tehdy Rokůsek médiím, jak se ke své zprostředkovatelské roli dostal, „mají v Pramenech obchodní plán.“

Plán, jak ho předložil vysvětlil místním na svolané schůzi, nebyl složitý: cílem obou společníků je získat obecní vrty a stáčet z nich minerálku. Za to Dmitrij Vajner Pramenským slíbil, že ve vsi vybudují i ozdravovnu a domov důchodců. Starostka předestřený projekt okamžitě podporovala a velká část vesnice s ní – šlo hlavně o starousedlíky, kteří Prameny (někdejší Sangerberg) osídlili po vyhnání původního německého obyvatelstva po druhé světové válce. Menší část obyvatel varovala: Ti dva obchodníci napojení na ruskou státní firmu se chtějí stát majiteli celé naší vesnice na desítky let dopředu, dělají to za peníze, o nichž není jasné, z čeho pocházejí, a slibují nám něco, co nám pak, až na nich budeme zcela závislí, nemusí dát – kde není smlouva, jako by nebylo nic.

Varovné hlasy neměly úspěch. Dnes, po pěti letech, už dvojice ruských věřitelů skoupila všechny pramenské dluhy, má obec v hrsti, chce po ní zaplatit 52 milionů a její cenné pozemky odkoupit pod cenou – a starostka s rozhodující částí zastupitelstva jim v tom pomáhá.