Nejdříve bylo potřeba odsunout mramorovou desku o váze 1500 kilogramů. Potom vyzdvihnout rakev nahlodanou 44 lety strávenými v hrobce. Rodina ji odmítla vyměnit za novou, stát ji zase nedovolil zahalit do vlajky fašistického Španělska. Vnuci generála Francisca Franca pak pozůstatky diktátora pronesli čtvrt kilometru dlouhou lodí katedrály vytesané do skály pár desítek kilometrů od Madridu. Kněz postříkal rakev svěcenou vodou. „Viva España!“ vykřikli srocení pozůstalí dvakrát vzdorně, pár kroků od ministryně spravedlnosti. Atmosféra byla mrazivá, ceremonie rozpačitá. Rakev se nedařilo naložit do vrtulníku. Pak se stroj vznesl nad Údolí padlých, studenou kamennou scenerii korunovanou 150 metrů vysokým katolickým křížem, v jejíchž útrobách je anonymně pohřbeno téměř 40 tisíc obětí španělské občanské války. Cílem letu bylo nové, podstatně méně monumentální místo spočinutí generála po boku manželky Carmen Polo.
Nepřátelská atmosféra provázející exhumaci diktátora nemohla překvapit. Francovi pozůstalí se rozhodnutí levicové vlády do poslední chvíle bránili soudní cestou, potom alespoň žádali, aby byly pozůstatky uloženy v madridské katedrále. Klerofašistický diktátor, který na výstavbu hrobky osobně dohlížel, by jistě souhlasil. Byl to nevysoký muž nedohledných ambicí, za své duchovní souputníky považoval mimo jiné Alexandra Velikého, Napoleona a archanděla Gabriela. Válku vnímal jako očistnou křížovou výpravu. Nespěchal, rozhodující bitvě o Madrid se dlouho vyhýbal, aby stihl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
