Vzestup moravského vína

Konec září, nevysoký kopec nad moravským městečkem Kyjov, ranní slunce prosvěcuje studený čistý vzduch. V jednom z mnoha zdejších vinohradů se sešlo pár lidí na stříhání hroznů. Najednou se za zády ozve ohlušující rána. Zvuk se následující hodiny opakuje s železnou pravidelností a vždy ho předchází krátké železné cvaknutí. Špačky tohle většinou odradí. Pokud ovšem nepřiletí ze severu vyhladovělé hejno. „To pak můžete střílet, jak chcete, a o úrodu za pár hodin přijdete,“ říká vinař František Kölbel (36).

Dnes začíná sklízet Pinot noir, modré bobule odrůdy, kterou si místní velmi cení. Poslední roky „dává slunce a Bůh“ – jak říkají vinaři – skvělou úrodu plnou přirozených cukrů. Ticho na vinici, údolí s městem pod ní, omračující chuť hroznů, to vše působí jako metafora tajuplného procesu, na jehož konci stojí něco zajímavějšího než jen pár lahví v regálu. Je to příběh, v němž neexistuje dobrý druh nebo značka sama o sobě a v němž klíčem k poznání kvality nejsou jen chuť, barva či aroma. Podstatná je znalost místa, historie a jména. Tohle pro někoho docela protivné mudrování je dnes v Česku čím dál zřetelněji slyšet z mnoha směrů: od vinařů, obchodníků, someliérů i od jejich zákazníků. Na naznačenou filozofii sází už od osmdesátých let tradiční vinařské regiony od Francie, Itálie přes Kalifornii až po Nový Zéland a v posledních patnácti letech ji přijímají i Moravané a Češi.

Mizí doba, kdy se v zemi pily „značky“, které chutnaly od všech výrobců stejně. Češi dávno přestali obdivovat krabicová stolní vína jen proto, že byla dovezena z Itálie nebo Španělska. Zlom přišel po počátku tisíciletí a je spjat se vstupem do Evropské unie a přijetím nových pravidel pěstování a výroby vína. Dnes je tuzemské vinařství víceméně kvalitní, pohybuje se v dobré společnosti, ale přináší zatím pouze minimum inspirace, jež by z českého vína udělala ve světě nepřehlédnutelnou komoditu.

Co není, může být – třeba soustředěním se na prosazení specifické tuzemské odrůdy či značky a omezením experimentů namířených jen na domácího zákazníka. Místní vinaři mohou také vsadit na „autentické“ přírodní víno se zcela jasným původem a příběhem. Zákazníci se pak najdou i za hranicemi a společně s místními přijmou fakt, že za originální víno s uznávaným jménem a osudem se dnes ve vyspělém světě platí hodně peněz.

Od dřiny k intuici

Život Františka Kölbela a jeho rodinného vinařství je soubojem o podnikatelskou existenci a zároveň bojem o zmíněné jedinečné jméno a příběh, který by inspiroval „lepší“ konzumenty s orientací na scéně. Do pětadvaceti let se živil jako svářeč na montážích. Jeho otec pracoval jako dělník v místních sklárnách, zdědil ale malý vinohrad a v devadesátých letech se o něj začal starat.

Manuální dřina na vinohradu byla jen jednou částí práce. Začal o vínu číst, mluvit s vinaři, studoval historii vinařství v zemích zaslíbených, jako jsou Francie, Rakousko nebo Německo. Začal experimentovat a zkoušel pěstovat různé zahraniční odrůdy. Jeho synové se před deseti lety rozhodli, že to zkusí s profesionálním rodinným vinařstvím. František má dnes v Kyjově solidní vinotéku, ta však rodinu zdaleka neuživí. Se svým vínem cestují po vinařských akcích po celé zemi, někdy jsou při prodeji velmi úspěšní, jindy je to „mizerné“, jak říká jejich matka Věra, která jim při tom pomáhá.

Vinohrad, sklep a spousta debat rodinu spolehlivě pohlcují. Už v zimě se připravuje na hrozny, jež se budou sklízet na podzim. Hlavy vinné révy se stříhají, pro obyčejné jakostní víno může zůstat více hroznů, pro kvalitní přívlastkové se nechává pouze pár kvalitních „oček“ s vysokou cukernatostí. Pak se stříká, okopává a vymýšlí, jak ochránit víno před mrazem, plísněmi nebo špačky. Potom přijde sbírání, letos od konce srpna, poslední hrozny sbírají Kölbelovi v půli října. Nakonec přichází šetrné zpracování hroznů ve sklepě. Za posledních třicet let se hodně proměnila.

Doba totality přinesla rozvoj vinařství, nicméně spíše v kolonce „průmysl“. Vše ovládla „výroba“ odrůdových vín na velkých plochách. Jak dnes říkají vinaři, přístup v socialismu naprosto popřel originální původ hroznů, ale vzhledem ke snížení výrobních nákladů se dělalo víno levné a přístupné široké veřejnosti. Frankovka od několika tuzemských obřích podniků chutnala víceméně od každého stejně. A pamětníci se shodnou, že byla docela „šílená“.