O syndromu vyhoření se často mluví na stránkách společenských časopisů, jeho pozice v medicíně ani pracovních vztazích ovšem nebývala příliš ukotvená. Americký manuál duševních nemocí syndrom nezahrnuje, jeho evropský protějšek sice ano, ovšem nikoli coby svébytnou poruchu, zmiňuje jej pouze v soupisu potíží způsobených špatnou organizací života. A nemálo zaměstnavatelů dodnes nedůvěřivě přisuzuje příznaky vyhoření spíše lenosti nebo ledabylosti svých podřízených.
Plné uznání všem, kterým práce přerostla přes hlavu, ovšem v posledních letech nabídly zobrazovací metody mozku. V jejich hledáčku se vyhoření jeví jako znepokojivé drama, které se rozhodně nevyplatí podceňovat.
Požár mladých lékařů
Syndrom popsal poprvé v roce 1974 americký psychoanalytik německého původu Herbert Freudenberger. Termín vyhoření (burnout) si vypůjčil z povídky Grahama Greena a fenomén vykládal v duchu psychoanalýzy jako rizikovou tendenci lékařů brát na sebe otcovskou roli a s pocitem hrdinství se pak obětovat péči o submisivní pacienty.
V oficiální medicíně tenhle výklad už moc nezaznívá, hlavní charakteristiky syndromu však Freudenberger trefil přesně. Vyhoření postihuje hlavně zaměstnance v pomáhajících profesích, tedy kromě lékařů třeba sestry, učitele nebo sociální pracovníky. Na začátku jsou plní ideálů a obětavě pracují do úmoru. Mají malé pravomoci, ještě menší plat a brzy se cítí být přehlceni úkoly i náročnými emocemi, které si s sebou „nosí domů“.
Jejich zápal pak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
