Sama proti premiérovi: Babiš se musí omluvit za výroky o zaplacených demonstrantech

Aktualizace: Bývalý premiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš se musí omluvit za své výroky o tom, že byli demonstranti na protestech z roku 2018 proti jeho vládě zaplacení. Ve středu tak pravomocně rozhodl pražský krajský soud. Žalobu na Babiše podala jedna z demonstrantek, Jana Filipová z Domažlicka. Jeho právník novinářům po vyhlášení rozsudku řekl, že je přesvědčen o tom, že je žaloba nedůvodná a podá proti ní dovolání, ale Babiš podle něj bude pravomocný rozsudek respektovat. Při této příležitosti odemykáme reportáž Ivany Svobodové z obce Koloveč, kde Jana Filipová žije. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem.

U rohového domu na hlavní ulici obce Koloveč právě zavírá Jana Filipová petlicí dřevěné dveře od malého obchodu, který tu chystá k otevření. Přišla sem ještě přeměřit regály kolem zdí, aby věděla, kolik metrů ozdobné krajky bude potřebovat na jejich okraje, a jde se nachystat na další rozhovor. Za chvíli sem za ní na Domažlicko do jejího kolovečského domku přijede redaktorka z pořadu ČT 168 hodin a bude se jí ptát, jak se jí žije, když jí fanoušci Andreje Babiše neustále posílají e-mailem, poštou i na sociálních sítích výhrůžky a nadávky, protože přivedla – a s úspěchem – k soudu jejich oblíbeného politika.

Jana Filipová podala žalobu na ochranu osobnosti poté, co ji – spolu s dalšími demonstranty, kteří vloni kousek od sněmovny manifestovali svou nespokojenost s jeho vládou – premiér označil za lidi, kteří jsou k demonstrování proti němu najati za peníze. „Ti lidé jsou zaplaceni, jsou to političtí odpůrci na objednávku,“ řekl premiér vloni v červenci. Po úspěšné žalobě Jany Filipové, které se jeho slova dotkla, je Babiš od předminulého pátku prvoinstančně odsouzen k omluvě za lživé tvrzení – což odmítl a chce se odvolat.

„No ano, dostávám sprosté a zlé zprávy, ale tady v Kolovči mi nikdo nic špatného neřekl,“ vysvětluje Jana Filipová, „a nikdo se mě na to ani neptá. Nevím, co si tu o tom sousedé vlastně myslí.“ Ví o dvou třech lidech, které ta zpráva potěšila, ale většinový názor téměř tisícihlavé obce na svou aktivitu – ať už účast na demonstracích Milionu chvilek pro demokracii nebo soud s Babišem – odhaduje jen z toho, jak Kolovečtí volí. „Možná části lidí moc sympatická nebudu, ale nikdo se ke mně nechová nijak zle,“ říká o obci, v níž ANO Andreje Babiše dostalo v posledních parlamentních volbách 40 procent hlasů (druhá byla SPD s 10,7 procenta a třetí ODS s 10,5 procenta).

Co si tedy lidé v jihočeském  západočeském městysu o své sousedce a jejím vítězném rozsudku, že premiér nesmí pomlouvat občany, vlastně myslí?

Nic zadarmo

Na lavičce kousek od budoucího Koloniálu U Jany sedí na podzimním slunci skupina šesti lidí a klábosí. Mladá žena s dítětem na klíně, tři starší ženy a asi šedesátiletý muž mluví o tom, že tu ten obchod za chvíli vznikne, všimli si, že „ta paní“ už na něj umístila nápis, že v něm mimo jiné bude sběrné místo peří k vyčištění. Ani jeden z nich nechce říct své jméno, protože „to ne, to by byla ostuda po Kolovči“, a jak se redaktoři Respektu při dvoudenním pobytu v Kolovči přesvědčí, neochota se představit bude rys, který bude celou návštěvu provázet. „Viděli jsme to v televizi, že ta paní vyhrála nad Babišem,“ usmívá se mladá žena, „ale čeho se ten spor týkal, to jsem buď nezaslechla, nebo nepochopila, nebo zapomněla. Nevím.“ Ukáže se, že to pořádně nepochopil nikdo ze sousedů na lavičkách, a po vysvětlení, o co šlo, jen krčí rameny. „To je její věc, ne naše,“ říká starší paní, „mně se Babiš líbí, já vždycky říkám, že my důchodci máme díky němu lepší život, když nám přidal peníze.“ Jestli je dobře, že soud pojmenoval fakt, že politik nesmí šířit lži o občanech, to prý nevědí. „To asi vidí každý jinak, já nevím, já se o politiku nezajímám. Volit jsem byla jen jednou, našeho starostu,“ říká mladá žena.

Kousek od nově zateplené a natřené školy sedí na lavičce vousatý třicátník – do notýsku redaktorů se nechá zapsat pouze pod iniciálami V. K. „Nechci být v novinách, to by tak ještě scházelo,“ říká V. K. „A ještě o takové věci, o té paní a o Babišovi, to v žádném případě.“ Podle něj totiž, když o tom všem přemýšlel, prý není možné, aby Jana Filipová spolu s dalšími občany chodila demonstrovat zdarma. Takže Babiš má podle něj pravdu, když říká, že jsou ti lidé najatí, a ten soud nemohl být spravedlivý. „Vím to proto, že přece žádný Čech nedělá nic zadarmo. Proč by to kdo dělal? Já bych zadarmo demonstrovat nešel. A podle mě nikdo. Jo třeba za tisícovku, to by byla jiná, ale jinak ne.“ Kdo demonstrantům ty peníze dodává a kolik by to asi muselo být při čtvrtmilionové účasti, to prý neví, ale „asi nějaké takové síly existovat musí“.

Když viděl Janu Filipovou v televizi, matně si vybavil, že už ji v Kolovči někde zahlédl. On sám žil mnoho let v jiném městě a slušně si vydělával v Německu, pak ale přišel o papíry na auto, když nadýchal při kontrole THC, a měl s Německem utrum. „Teď pracuju v agropodniku, ten nepatří Babišovi, ale vím, že Babiš je slušný člověk.“ Zlevnil důchodcům jízdné a ti se teď, jak V. K. říká, dostanou autobusem „za šest korun tam, kam předtím jeli za třicet. To je přece frajer. Teď už důchodci nemusí po odpadkových koších hledat prázdné lahve, aby měli na jízdenky,“ ukáže na koš u školy. A dřív je tu hledali? „Nikdy jsem je neviděl, ale určitě ano. Kde bychom byli bez Babiše? V pytli jako do té doby. Ekonomicky nás zvedl.“ V. K. sám k volbám nechodí, volil prý jen jednou v životě Zelené, a to jen proto, že mu to řekla matka, ať to udělá. „Ona je zahradnice, tak se jí Zelení líbili. Teď bych volil Babiše. Ale nebudu, protože to nemá cenu, jeden hlas.“

Ze školy se trousí žáci. „Ne, o tom nám ve škole neříkali, ani doma,“ říkají asi třináctileté děti, jeden chlapec ale viděl v televizi, „že ta paní něco vyhrála nad Babišem. Něco kvůli demonstracím, moc to nechápu, ale jestli vyhrála po právu, tak je to dobře, ne?“ usmívá se.

Ředitelka Základní školy Koloveč Romana Šeterlová ochotně vyjmenovává, že se žáci průřezově podle vzdělávacích programů samozřejmě učí také o právech a povinnostech občanů, takže se dozvědí také o právu občanů se soudit. O případu sousedky, která se brala za svá práva u soudu s premiérem země a uspěla, paní ředitelka ví, všimla si toho v médiích. „Všimla jsem si toho já jako občan, nevšimli jsme si toho jako instituce, a pokud vím, s žáky jsme o tom tedy nemluvili. Já neučím občanskou nauku, takže nemám kde se s nimi o tom bavit, a učitel občanské nauky je momentálně na týdenní otcovské dovolené.“ A až se z ní příští týden vrátí, je pravděpodobné, že živý příklad občanských práv z domku kousek od školy zařadí do výuky? „To nevím,“ odpovídá ředitelka. „Jak si učitel aktualizuje výuku, to je na něm.“

Rodáci a ti druzí

Procházka obcí ukáže, že lidé tu paní Filipovou skutečně moc neznají. Bydlí tu teprve od roku 2015, kdy si tady po rozvodu koupila malý domek. Pár lidí ji zaznamenalo kolem poslední prezidentské volby: rozvěšovala letáky pro Jiřího Drahoše. Koloveč ale z 65 procent volila Miloše Zemana, takže už v té době si mnozí řekli, že jim tu v obci zkrátka přistál „agent pražské kavárny“. Věta „nebudu k tomu nic říkat, protože ji osobně neznám, tak nevím, jak to s tou demonstrací bylo“ plyne z úst většiny oslovených lidí. U Lišáka ale sedí i paní, která se představuje jako Danka, a její partner, „mánička“, s šátkem uvázaným přes dlouhé šedé vlasy, se představuje jako „Indián, odjakživa Indián“. Oba jsou tu, jak říkají, „teprve dvacet let“. „A pořád nás berou jako náplavy, nezapadli jsme, protože tady jsou ti lidé mentálně… no, nějak jiní,“ vysvětluje Indián. „Takže ta paní, co je tu teprve čtyři roky, tady žádné zastání mít nebude. Tady, kdo není rodák z Kolovče, toho neberou. A navíc když jde proti Babišovi.“ Paní Danka své sousedce, jak říká, moc fandí. „Držím jí palce, je dobrá, že to dotáhla do konce. Jediné, co mi vadí na tom soudu, je, že to k ničemu nebude. Měl by odstoupit, ale neodstoupí.“

Indián to poslouchá a kroutí hlavou – ne že by měl v oblibě Andreje Babiše, ale, jak se ukáže, považuje to všechno za zbytečné tlachání. On, který vyrostl v undergroundu, zasněně vzpomíná na kapelu Aktual s Milanem Knížákem, na další lidi a muzikanty z undergroundu, na to, jak byli všichni stíhaní a jak „bolševici změnili dráhu mého života a to jim nikdy nezapomenu, hajzlům“. „Ale Babiš, to je mi jedno, do toho se nepletu a ta paní, co ho porazila u soudu, je mi jedno. Jediné strašné zlo jsou bolševici,“ říká.

Blíží se večer a to redaktory Respektu čeká schůzka se starostou obce Václavem Perglem (nezávislý, za STAN). V telefonátu vedeném ještě z Prahy přislíbil večerní setkání. Pracuje v Praze, denně dojíždí a v obci úřaduje jen o pátcích. Teď ale změnil názor. „Myslím, že by to stačilo probrat jen rychle po telefonu,“ odpovídá starosta na telefonní dotaz, v kolik hodin se schůzka uskuteční. „Setkání je zbytečné. Nepřeju si, aby se v jednom článku mluvilo o obci a zároveň o případu paní Filipové. Nebo ať se o tom klidně mluví, ale bez starosty. Buď budete psát o obci a k tomu se můžeme sejít, nebo o tom soudu paní Filipové, a k tomu jako starosta nemám co říct.“ A jak se tedy dívá na rozsudek, podle nějž nesmí premiér lhát o jiných lidech, jako občan? „Nevím, jestli veřejná osoba v tomto případě lhala, z čeho čerpala. Nevěřím, že paní Filipová vzala za demonstraci peníze, to ne, ale nedostal je opravdu nikdo? To nevím, nebyl jsem tam,“ říká starosta, který se slovu „Babiš“ důsledně vyhýbá po celou dobu hovoru.

Večer v hospodě Šumava se ukazuje, že soud Jany Filipové s Andrejem Babišem tu všichni zaznamenali. Ale moc pochopení pro paní Filipovou nemají. „A víte jistě, že ty peníze nevzala?“ ptá se muž, který spolu s ostatními stolovníky hlavně zjišťuje, za „jakou stranu“ ten článek o jejich obci vzniká. „Za koho píšete? Za ANO, za ODS, za jakou jste tady politickou stranu?“ ptá se muž, který je vůdčí osobností u stolu štamgastů, a vysvětlení, že novináři naopak nesmí být členy politických stran, že o nich mají povinnost psát nestranně a nezaujatě, ho nepřesvědčuje. „Kdyby vás neplatily politické strany, kdo by vám dával výplatu?“ říká.

Do restaurace přichází skupina žen, právě jim skončil volejbal na hřišti u školy a přišly si sem ještě posedět – jako každou středu. Usměvavé, veselé ženy různého věku se na dotaz, co říkají rozsudku ve sporu Filipová–Babiš, jen usmívají a koukají po sobě. „No, já myslím, že ta paní měla právo se soudit, když měla pocit, že o ní někdo lže,“ říká mírná tmavovláska. Mladá blondýnka s culíkem s tím ale nesouhlasí. „Ten soud je naprosto zbytečný,“ prohlásí rázně. „Když někdo dělá politické aktivity, tak musí počítat s tím, že o něm někdo něco řekne, že je takovej nebo makovej, nebo že bere peníze. Já bych s tím tedy počítala. A chci říct, že jsem rodačka a vůbec si nepřeju, aby to bylo s Kolovčí spojované. Ona není rodačka, tak proč to spojujete,“ namítá. Slovo si pak bere žena v čele stolu (později se dozvídáme, že to byla starostova manželka): „Nezlobte se, nemáme na vás čas,“ říká. Debata je u konce.

Všechno se pomotalo

Ráno na městském úřadu sedí jako každý den tajemník Josef Štibraný. O tom, že po obci chodí novináři a mluví s lidmi, už od starosty ví a zná i téma hovoru. „K tomu nic říkat nebudu, to mi nepřísluší,“ odpovídá na otázku, jak smýšlí o soudní aktivitě paní Filipové a o rozsudku nad premiérem. „Pokud nemáte dotaz k chodu úřadu, tak jako tajemník nemám k čemu se vyjádřit. A jako občan se vyjadřovat nechci. Proč? Protože nechci.“ Promluvit si o soudním sporu obyvatelky obce odmítá i místostarosta obce Petr Hájek (STAN). „To je soukromá věc té paní a mě to vůbec nezajímá. Na shledanou,“ říká.

Zdá se, že paní Filipová tu v moc přátelské atmosféře nežije. Lidé u piva v restauraci u hřiště spekulují, proč to asi tomu Babišovi udělala, když je tak dobrý politik, a „jestlipak měla stavební povolení, paní Čistá, když měnila okna v domku, to by se mělo zjistit“. Pak se na výzvu hospodského přepočítají – kdo je tady pro Babiše? Vychází to šest pro a dva proti – hospodský a jeho syn, něco ke třiceti. Ten hovor sousedů jen tiše poslouchá. „Proti té paní nic nemám, soudit se v takovém případě – proč ne,“ říká později. „Ale vadí mi, že je to všechno k ničemu, Babiš se stejně neomluví. Omluvil se snad Zeman za Peroutku? Neomluvil. A taky mu to nařídil soud. Tady to dopadne stejně, v tomhle státě nic nefunguje,“ dodává.

I v restaurantu u hřiště je velkým tématem fakt, že paní Filipová „není Kolovečanka“. A na co jsou tady vlastně tak hrdí, že mezi sebe do Kolovče nepočítají hned tak někoho? „Být Kolovečan, to si musíte něčím zasloužit, tím, jaký jste a co děláte. To se každému nepodaří,“ říká starší muž. „Na to jsme hrdí.“

Nedůvěra a uzavřenost je v Kolovči znát na každém kroku. Dvě studentky maturantky u kostela, které o případu své sousedky dosud nic neslyšely, odmítají říct i to, do jakého města odjíždějí za studiem. „To jsou osobní údaje, to vám neřekneme,“ namítá blondýnka. „Máme obavy,“ špitne její kamarádka. A z čeho, co by se mohlo stát? „To právě nevíme, ale co když něco ano.“ Místní fotbalový funkcionář – jako všichni ostatní beze jména – stráví nejdelší část hovoru pokládáním otázek, které mají novináře prověřit. „Za koho tu jste? Jak jste přijela? Kdo vás pozval? To vás pozvala ona, že? Proč jste tu doopravdy, ale nelžete, přece tu opravdu nejste kvůli článku sama za sebe.“ O soudu paní Filipové mluví jako o „útoku na Babiše“.

Docela jiná atmosféra panuje v kolovečském Muzeu řemesel, jehož pompézními prostorami plnými sběratelských kousků provádí turisty jeho majitel Martin Volf. Janu Filipovou, jak říká, trochu zná, byla tu na prohlídce, a on jí fandí. Je však skeptický – podle něj ty davy na Letné a i ten soud nakonec naženou body Andreji Babišovi, protože, jak říká majitel muzea, „tady se všechno pomotalo a platí jinak, než by mělo“. „Vezměte už jen to, kdo tu dostává státní vyznamenání – třeba Jarek Nohavica, kterého mám moc rád jako hudebníka. Dobře, měl dostat cenu za muziku, ale vyznamenání, u něhož se předpokládá morálka? A takhle po kapkách se tu mění hodnoty. Lidi už nechtějí demokracii, chtějí silnou osobnost,“ říká pan Volf, „nemůžou ani pochopit, že ještě někdo má nějaké ideály a jde s nimi zadarmo na náměstí. Tady paní Filipová zastání mít nebude.“

Podle majitele muzea je ale i v Kolovči spousta lidí, kteří Janě Filipové fandí. Ale nikdy to neřeknou nahlas, protože se bojí Babiše: buď oni, nebo někdo z jejich rodiny totiž podniká, a nechtějí si to rozházet s úřady, které by na ně mohl „Babiš poslat“, jak se domnívají.

„Ale za tím není jen Babiš,“ usmívá se živnostník Rudolf – víc o sobě zveřejnit nechce – o pár ulic dál. „Ani já neřeknu veřejně, že jezdím na Letnou, podepsal jsem Milion chvilek, obdivuju paní Filipovou a rád bych byl odvážný jako ona. Nejsem, protože žiju naknap, ti lidé, co tu volí Babiše, jsou moji zákazníci a já nemám zájem o finanční kontroly. I když mám všechno v pořádku, nechci se tím zdržovat,“ vysvětluje Rudolf. Byl kdysi chvíli na vojně v Domažlicích a ty lampasáky a lidi z posádky pohraničníků potkává prý dodnes na úřadech. „Doba se změnila, ale ti lidi, pohraničníci a estébáci, odtud nezmizeli,“ říká. „A já tu míním dál v klidu žít. Těším se zase na Letnou, jezdím tam pravidelně. Zase se nadechnu, popovídám si s lidmi a pak zalezu zase do Kolovče žít tak, jak jsem žil dosud.“

To neklapne

Jana Filipová v kuchyni zavěšuje vlastnoručně vyrobené náramky z korálků na šperkařský stojan, který pak přenese k sobě do obchodu. Jaký sortiment tu lidem chybí, si budoucí provozovatelku koloniálu zjišťovala v anketě – lístky s otázkami umístila do čekárny u doktora, na úřad i k obchodu s potravinami. „Myslím, že když lidé uvidí, že sem chci dodat to, co jim chybí, třeba galanterní zboží, tak snad budou rádi. Určitě se přijdou ze zvědavosti podívat do obchodu, a když mě lépe poznají, bude to snad dobré,“ plánuje, jak se začlenit mezi své sousedy.

Ke spolku Milion chvilek a vůbec k aktivnímu občanskému životu se dostala úplně náhodou: v době posledních prezidentských voleb jí kamarádka poslala zprávu, že Jiří Drahoš, protikandidát Miloše Zemana, je iluminát. Hleděla prý na to „jako zjara“ a začala si zjišťovat, kde se taková zpráva vzala. A objevila tak nekonečný svět dezinformačních webů a facebookových skupin. „Do té doby jsem se o takové věci nezajímala, ale když jsem viděla, co všechno existuje za nesmysly a manipulace, řekla jsem si, že se s tím musí něco dělat,“ vzpomíná Jana Filipová.

„Vychovaná jsem byla vojákem z povolání, k žádnému občanskému aktivismu jsem nikdy neměla blízko, slovo ´disident´jsem například slyšela, až když začal listopad 89.“ A tak se na jednom z mítinků Jiřího Drahoše nabídla jeho štábu, že by s něčím pomohla, jestli je třeba, a stala se v jeho kampani dobrovolnicí. Aby všechno pochopila lépe, zašla si i na konferenci o fake news a dezinformacích. A dnes, jak říká, už si je jistá, že „jsme v čistokrevné hybridní válce“.

Na stole leží dva dopisy, které přinesla ráno pošťačka. V jednom jí podepsaná pisatelka z Plzně vyčítá, že jde proti Andreji Babišovi, který toho tolik dokázal. V druhém jí anonymní pisatel přeje, aby ji „sežrala rakovina“. Mladší dcera matku požádala, ať se přejmenuje, protože jí dělá ostudu, ale starší dcera napsala na Facebook, že je na maminku pyšná. Za ní se teď chystá na návštěvu – jede do Plzně pro garnýže do koloniálu a chce se za dcerou stavit v hotelu, kde dělá servírku. Jedeme s ní.

„No ano, asi jsem na ni pyšná, vyhrála soud s premiérem a kdo má taky celý den mámu v televizi,“ říká devětadvacetiletá Kateřina. „Ale taky se o ni bojím. A štve mě. Každý má normální mámu, proč ne já,“ dodává najednou trochu nabroušeně. „To opravdu nemůžeš o víkendu uvařit a pozvat děti na oběd jako jiné mámy? Proč musíš místo toho pořád někde lítat s transparenty? Co když kvůli tobě přijdu o práci? A brácha chce podnikat, co když bude mít kvůli tobě problémy? Nemůžeš toho už nechat?“ obrací se na zaraženou matku, které po tváři sjíždí slza. „To asi neklapne, promiň,“ odpovídá dceři tiše, když si ji nenápadně utírá.

„Pořád je tu zakořeněný ten strach, i třicet let po listopadu a i v mladých lidech,“ říká pak Jana Filipová před hotelem, už v lepší náladě – ozvala se jí skupina aktivistů, že jí přijedou pomoci s dokončováním obchodu, udělalo jí to radost. „Ale myslím, že ten strach ze špatné země bude u lidí menší, když vidí, že soudy daly za pravdu obyčejné ženě proti premiérovi,“ shrnuje svůj případ. „To lidem mohlo otevřít oči.“