Prchal a jeho Babiš

Nejdřív o tom nechce ani slyšet – aby odpovídal a něco říkal pro text, který má být o něm. Nakonec souhlasí: když takový text stejně vznikne, tak co mu zbývá, říká. Na žádost, ať se sejdeme v prostředí, které je mu blízké, kde to má rád, to místo přes víkend vymýšlí. V neděli zazvoní telefon a Marek Prchal v něm dramatickým hlasem oznamuje, že se stalo něco strašného. „Kavárna Savoy se rekonstruuje, nemáme kam jít. Otevřou až dvanáctého,“ říká. Zajímá ho, jestli by se vydání textu nemohlo posunout – Savoy je jeho místo číslo jedna a s nějakou dvojkou se smiřovat nechce, ani ho žádná nenapadá. Bere si čas na další vymýšlení. Chvilku se mu zdálo ideální projet se přes Prahu na koloběžkách a dát si zmrzlinu v pasáži Světozor – jenže v centru Prahy to moc drncá, o den dřív to zažil a není to ono. A taky souhlasí, že na koloběžce se vede a zaznamenává rozhovor dost obtížně.

Nakonec se scházíme v kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí. „To je taková čest, že o mně píše Respekt, jsem váš čtenář, Respekt mám moc rád, vůbec nechápu, proč tam má být někdo jako já, když je na světě tolik zajímavých lidí,“ zahajuje konverzaci.

Člověku bleskne hlavou vzpomínka na ten jediný veřejný výstup v médiích po nástupu do týmu Andreje Babiše v DVTV těsně po komunálních volbách v roce 2014, které ANO v Praze vyhrálo, a zároveň rok po těch sněmovních, které hnutí vynesly do vlády. Když ve studiu dostal otázku, na niž nechtěl odpovědět, začal televizi chválit – jaká je to čest v ní být, jak se na ni rád dívá a jak je DVTV úspěšný projekt. Dokázal to dělat dlouho, na opakované pokusy získat odpověď znovu reagoval slovy, že mluvit o skvělosti DVTV mu připadá daleko zajímavější než držet se tématu nastoleného moderátorem – a pokračoval v tom pobaveně dál.

Dnes se strategickým vynášením do nebes začal hned, aniž by ještě měl konkrétně proč, ale hlavní téma hovoru je jasné: jak přemýšlí o argumentech položených švagrem Klusákem do otevřeného dopisu. „Ale já to myslím vážně, být v Respektu, to si nezasloužím,“ reaguje na poznámku o oblíbené komunikační strategii a vypadá u toho nevinně.

Když jsme se potkali na první dohadovací schůzce, říkal, že je z toho Klusákova dopisu špatný, na balkoně kavárny v knihkupectví už je to jinak: po dotčení není ani vidu. „Byla to jen jedna z epizod toho rušného dne. Měl jsem zrovna narozeniny, ve sněmovně se hlasovalo o důvěře pro vládu Andreje Babiše, děla se spousta dalších věcí a já ten Vítův příspěvek hodnotil především jako text – a nemůžu si pomoct, i tady jako u většiny textů je můj závěr ten, že bych to napsal líp. Místo vršení nějakých informací bych to opsal jemnějšími tóny pocitů, pak se do toho každý lépe vžije.“ Takže se ho švagrův veřejný dopis nijak nedotkl? „Co to znamená, dotknout?“ ptá se Marek Prchal. „Nevím ani, co tím chtěl říct, to sdělení jsem nepochopil.“

Chtěl tím říct – Máro, mám tě rád a trápí mě, že sloužíš špatné věci, když přemalováváš černokněžníka na princeznu a oblbuješ společnost, a vyzývám tě, abys toho nechal – nabízím mu možný výklad. „To je fantastická interpretace, že oblbuju společnost,“ usmívá se Prchal a nad kavárenským stolkem přebírá aktivitu. Od té chvíle je setkání jedna velká show. „Byla jste někdy na rande? A jak jste se na něm chovala? Dochází na rande k nějaké autocenzuře? Ukážete tam ze sebe všechno?“ klade sérii otázek. On že míval na rande strach, že nějaká část jeho osobnosti bude považována za nevyhovující, chce být vtipný, ale „přece ženské, na kterou chci zapůsobit, neřeknu hned ten nejhustší fór. To není lež ani oblbování. To je snaha ukázat ze sebe to lepší. A nejde jen o první rande. I po letech si přece neoblečete něco, co tomu druhému vadí, co se mu nelíbí. My nikoho neoblbujeme, je to snaha o co nejlepší působení, které má vliv na pocit lidí. Mojí prací je vytvářet pocit.“

Jako Jameson