Ignorovat a milovat
Ekrem İmamoğlu připomněl, že demokracie v Turecku ještě nezemřela
Turecko předběhlo Česko, Evropu i Ameriku. Rozdělení společnosti a politiků, kteří tmelí tábor svých příznivců vykreslováním stále nových imaginárních nepřátel – tento nešvar západní politiky posledních let –, znají Turci mnohem déle a v koncentrované podobě. „Turecká politika je soubojem symbolů. Barva kravaty, způsob uvázání šátku, aranžmá rodinné fotografie, značka auta, každý detail ze života politiků je poselstvím, kterým vyznačují svůj tábor a oslovují voliče,“ psal na jaře Can Dündar, ve své vlasti stíhaný bývalý šéfredaktor opozičního deníku Cumhuriyet, jenž žije v berlínském exilu.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan je produktem takto vyhrocené politické kultury a zároveň mistrem v jejím využívání k vlastním mocenským cílům. Před každými volbami mobilizuje, vytváří domácí a zahraniční nepřátele, hrotí atmosféru – a díky tomu vyhrává jedno hlasování za druhým. Až do konce letošního června.
Starostou Istanbulu, hospodářského a kulturního centra státu, kde žije šestnáct milionů Turků, se stal ještě před půl rokem zcela neznámý opoziční politik Ekrem İmamoğlu. Jeho vítězství nad protežovaným Erdoğanovým člověkem, do loňského roku tureckým premiérem Binalim Yıldırımem, dokázalo, že turecká demokracie není mrtvá. A ukázalo cestu, jak populismus silného prezidenta odzbrojit.
Všechno bude krásné
Celá turecká opozice, ponaučena léty proher, podpořila v istanbulských volbách společného kandidáta. A navíc zcela netypického. Nejsilnější z opozičních stran,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu