Pinot z kbelíku

Budík nás nekompromisně tahá z postele. Nacházíme se uprostřed Jižního ostrova Nového Zélandu. Okolo naší chýše jsou jenom vysoké hory, pastviny, ovce a vinohrady. Před nějakou dobou jsem s partnerkou (po roce s brigádami a cestováním po zemi) získal práci v malém uznávaném vinařství v městečku Cromwell.

Na Zélandu je velký počet vinařství, která berou každou ruku ochotnou k fyzické práci. Obvykle se jedná o nadnárodní firmy s neuvěřitelným množstvím vinic a brigádníci (většinou cizinci – batůžkáři), objevující místní přírodu, slouží jako levná pracovní síla.

Toto vinařství je menší, zaměřené na přírodní způsob hospodaření, výrobu tradičních sektů a s majitelem zapojeným do každodenního provozu. Zde velmi neobvyklá věc. Zřejmě díky mému vinařskému vzdělání a rodinné vinařské firmě, kterou na Moravě máme (přítelkyně je sice manažerka v korporaci, o víně se s ní však raději nehádám), se nás po skypovém rozhovoru  rozhodl na dobu „přibližně určitou“ zaměstnat jako vinohradníky, technology, údržbáře, dělníky, degustátory a marketingové specialisty zároveň. Rodinné firmy jsou zkrátka všude stejné.

Cesta do vinařství díky přenádherné krajině uteče jako voda. Po příjezdu jdeme do zasedačky. Jako vždy přicházíme poslední a majitel vinařství Rudi, původem enolog z Rakouska, už tam se všemi sedí. Dnes vypadá velmi sklesle: „Volali z Hongkongu, posílají ty tři palety růžových sektů zpátky, jsou oxlé…“ Já i přítelkyně Kristýna marně potlačujeme zlomyslný smích. Než se tato várka do Číny poslala, měli jsme totiž u pravidelné degustace s Rudim poměrně intenzivní spor ohledně této šarže, jelikož zoxidované víno poznám poměrně bezpečně. Každopádně Rudi (jinak velmi zkušený a uznávaný vinař) nás tehdy poučoval o tom, že je to přírodní víno a takto to prostě má chutnat. Hongkonžané jsou očividně k Moravě blíže nejen co do vzdálenosti…

Dnes nás čekají provozní záležitosti. Konkrétně riddling, tedy setřásání kvasinek při výrobě tradičního šampaňského, poté údržba lahvovací linky a odpoledne už jen kontrola a dolévání sudů s pinoty.

Až doposud byl pro nás symbol romantiky dovolená u moře. Až doposud.

Jsme v hale, před námi dvě stě francouzských barikových sudů a naším jediným úkolem je zajistit, aby byly po okraj plné (sud, i když je plný, tak víno neustále vstřebává, a proto se musí pravidelně doplňovat). Jsme tu sami, máme si dát na práci záležet, a protože jsme si už vlastní pílí a schopnostmi důvěru bezpečně získali, způsob je na nás. Oba máme pětilitrové kbelíky, se kterými šplháme po vrstvách beček a soustředíme se, abychom nepřelili. Do toho si občas kbelíky ťukneme a napijeme se z nich. Ne proto, že chceme využít možnosti zdarma do sebe něco nalít, ale proto, že se budu moci chlubit, jak jsem pil světově vyhlášený novozélandský pinot z kbelíku. Bungee jumping už tady dělal každý.

Šichta končí krátkou pracovní degustací, poté jedeme do jediného supermarketu na nákup. Kristýnka kupuje základní suroviny na několik dní, já neodolám obrovským místním zeleným mušlím, dvěma krabům a pivku, které si ještě za volantem otevírám. V tomto koutě světa platí trochu jiná pravidla (včetně zákonů), než jsme zvyklí v Česku. Pro místní policisty je hlavní téma turista močící volně v přírodě, jejíž přirozenost tak poškozuje.

Po příjezdu k chýši nás zdraví ovečky, kterých je tu několik tisíc. S výhledem na „Mordor“ grilujeme mušle a do setmění si Kristýna čte a já si hraji na kytaru za čtyři dolary moravské balady. Je nám fajn.

Zbyněk Kopeček, vinař, muzikant