V šest ráno mě probouzí zvuk helikoptér. Ubytovaná jsem totiž hned vedle známého letiště v Lukle, jehož rampa končí srázem do úzkého údolí. Mlha nebo vítr proto mohou být snadno fatální, jako třeba nedávno pro jedno nákladní letadlo. I na ulici už je rušno. Turisté, jejichž lety byly předchozí dny zrušeny kvůli špatnému počasí, spěchají změnit letenku na nejbližší spoj.
Já se každé ráno vydávám opačným směrem širokou cestou do Namche Bazaru, hlavní křižovatky pro treky v oblasti, včetně slavné trasy do základního tábora pod Everestem. Proudí zde čilý dopravní ruch – místní, turisté a především muly a portýři nesoucí i stovky kil zásob pro celou oblast. Mé kroky však vedou do školy v nedaleké a turismem téměř nedotčené Chaurikharce, kde učím angličtinu.
Po třech hodinách s extrémně zvídavými dětmi spěchám zpět. Mraky se nebezpečně stahují, což v začínajícím monzunu znamená jediné. Mám tak hodinu, abych stihla zaběhnout do kavárny s pravou italskou kávou, kde přečkám déšť. Dnes je prázdná. Zdá se, že poslední expedice vracející se z Everestu odletěly.
Se začátkem období dešťů končí turistická sezona. Je zatím těžké si představit, jak prázdné to tady bude za pár týdnů. Odjíždějí totiž nejen turisté, ale i Šerpové, kteří své živobytí čím dál více stavějí právě na nich. Nemají proto důvod zůstávat v těžkých podmínkách bez výdělku. Být průvodcem na expedicích pro Šerpy představuje nejrychlejší způsob, jak se finančně zajistit. Zároveň je však nejrizikovější. Poptávka po zdolání nejvyšší hory totiž pořád roste, což vytváří obrovský příjem, ale také tlak. Přitom jediná kvalifikace k výstupu je mít hodně peněz a tak měsíc času.
Večer jdu na jídlo do mé oblíbené restaurace. Je tu živo. Probírají se historky z treků a také fronta na Everest minulý týden, o níž se psalo po celém světě. Některé články ale byly ironické a zjednodušující, což neodpovídá realitě. Ta fronta se stala z celé řady důvodů, z nichž některým šlo předejít (špatná koordinace) a některým ne (počasí). Nikdo nezlehčuje ani relativní drobnost, jakou je zkažený zážitek na vrcholu. Spíš se diskutuje, jaká regulace by pomohla a zároveň neohrozila přísun turistů, a tedy i peněz do oblasti.
Jsem uprostřed hovoru, když celá místnost ztichne. Slyším jediný hlasitý dotaz: „Co by se mělo udělat, aby cestou na Everest neumíralo tolik lidí?“ Ohlédnu se a vidím kameru, světla, reportéra a průvodce z řad Šerpů, jak odpovídá. Na dotaz o svých pocitech neví, co říct. Chápu ho. Dělat servis čím dál větším skupinám lidí člověku nedává moc prostoru zamýšlet se nad okolnostmi. Je to zkrátka jejich práce.
Jeho odpověď, co je tedy špatně a co dělat jinak, mě však překvapí. Nemluví o regulaci. Problém vidí spíš v některých lidech. V jejich pocitu, že na vrcholu to fotkou končí, zatímco je čeká celý sestup. V jejich pocitu, že s penězi si mohou dovolit všechno a ono se to zařídí. Jenže tam nahoře to funguje jinak. Stačí pak málo, třeba že vám dojde kyslíková bomba ve frontě na sestupu, a zemřete. Tak jako se to stalo třem lidem předminulý čtvrtek.
Rozhovor končí, štáb odchází a všichni se ještě více opřou do tématu fronty na Everest a možností, jak předejít nejen zbytečným úmrtím, ale z mého pohledu i degradaci symbolu, který Everest představuje. Brzy ale odcházím, správný recept musí najít místní společně s těmi, kdo o stanutí na nejvyšším bodě planety usilují. Já hledám recept, jak pomoci učitelům s tím málem, co ve stínu Everestu mají, udělat angličtinu pro prvňáky zajímavější.
Kristýna Andrlová,
právnička na dobrovolnickém programu
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].