Mlha nad Iquique

Camanchaca je druh mraku, který se vyskytuje jedině v Chile: na rozhraní nejsušší pouště světa Atacamy a Tichého oceánu se sráží hustá mlha, z níž nikdy nezaprší. Je to také původní název minimalistické novely chilského spisovatele nejmladší generace Diega Zúñigy (1987). A pojmenování Camanchaca i český překlad názvu Mlha nad Iquique jsou přiléhavé nejen z hlediska dějiště víceméně prostého příběhu.

Mladého vypravěče odváží otec do rodného města Iquique na severu Chile a okraji Atacamy, odkud dál pokračují za peruánské hranice do Tacny: v Peru je mnohem levnější lékařská péče než v Chile a bezejmenný protagonista nutně potřebuje zubařský zákrok. A když jste zhruba dvacetiletý introvert, kterého otec spolu se svou novou manželkou a jejím synem odváží někam dlouho pouští, nezbývá než hledět do oblak a zpět do let doposud prožitého života. Myšlenky se v Zúñigově próze vynořují jako objekty v mlze, jsou obklopeny prázdnotou a mlčením. Co stránka z kratičkého románu, to strohá vzpomínka nebo obraz ze současnosti. Zúñiga přitom střídá výjevy z nudné cesty za zubařkou se scénami z minulosti, kdy se vypravěč chystá na cestu a rekapituluje svůj vztah s matkou i otcem. Také sama četba pak připomíná hypnotické, rytmické drncání vlaku či auta na staré vozovce. Mlžné jsou i vztahy a komunikace Zúñigových postav, které vedou obyčejné životy plné běžných tragédií, každodenní rutiny a provinilých radostí: bojí se spolu mluvit a vyměňují si spíš zámlky než tajemství.

V