Nelehký osud volících seniorů

„U nás jsou ve volební místnosti jen senioři, to dopadne katastrofálně.“ V podobném duchu se o posledním květnovém víkendu na sítích objevovala různá hlášení voličů, kteří se právě účastnili výběru poslanců do Evropského parlamentu. Mělo to vyjadřovat zoufalství, že penzisté volí ANO, KSČM a SPD. I když jsou senioři častými voliči těchto stran, je třeba být s paušálním posuzováním opatrný.

Občas se novinářům podsouvá, že píší na objednávku, a novináři to popírají. Já tentokrát otevřeně hlásím, že na objednávku píšu. Už několik seniorů mě totiž požádalo, jestli bych nemohl napsat, že ne každý po šedesátce volí Babiše, Filipa nebo Okamuru. Často jsem se nad těmi námitkami usmíval, byť jsem vždy dotyčné politoval. Následně jsem se však na tuzemskou debatu podíval jejich očima a mají pravdu. Kdybych vytvořený obraz shrnul, tak český senior je pasivní, nezajímá se o dění v zemi a myslí jen na vyšší důchod. Za něj je připraven volit kohokoli, třeba čerta.

I kdyby se tak ale rozhodovala většina, nelze vytvářet unifikovaný obraz nemalé části společnosti. Stejně tak přece všichni vědí, že ne všichni mladí lidé volí jen liberální strany. I když se z dat zdá, že většina zřejmě ano.

A když už někdo uvažuje nad chováním seniorů, lepší než odsudek toho, koho volí, je analýza, proč tak volí. Čím to je, že se cítili opomíjení? V tomto textu to nevyřeším, ale jeden postřeh bych měl. Při setkávání s veřejností, bez ohledu na místo v Česku, velice často senioři zmíní, jak je jim líto, že po odchodu z práce pro ně není využití. Ne že by chtěli dál pracovat (někteří tak i činí), ale že není zájem o jejich zkušenost, názory. Možná tady někde leží klíč k volebním výsledkům.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor