Formule papír

Rubrika Pravda a láska je pravidelnou součástí týdeníku Respekt. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Bitva na okruhu jde do finále. James Hunt se dere před Maria Andrettiho, Jacky Ickx právě vyletěl z dráhy. V čele jede Emerson Fittipaldi, ani on ale nemá šanci vyhrát. Je tu totiž ještě jeden vůz. Stačí trochu víc fouknout a ano – v cíli je první Niki Lauda. Kdo taky jiný? Jeho formule je sice vystřižená z papíru, jen jednoduchý tvar s jakousi lištou na místě spoileru, která funguje jako plachta, ale Lauda je prostě nejrychlejší; při skutečné Velké ceně Monaka i tady na stole v pražském paneláku.

Píše se rok 1975, Ludvíka Svobodu vystřídal na zdi ve školní třídě Gustáv Husák, ruské tanky jsou dávno v kasárnách a v ulicích českých měst parkují embéčka, wartburgy a žigulíky. Nám, klukům z prvního stupně základky, je to celkem fuk, zajímá nás formule a její největší postava, Niki Lauda. Je to sice jen jméno, bájný hrdina asi tak stejně reálný jako Vinnetou, to náš obdiv ovšem nijak nezmenšuje.

Závody F1 komunistická propaganda tolerovala, byť je často líčila jako hloupou a nebezpečnou buržoazní zábavu. Jejich hrdinové byli podobně jako hvězdy NHL nebo třeba skupiny jako Abba či Beatles součástí oficiálního prostoru – slyšeli jste o nich tu a tam v rádiu, mohli číst ve specializovaných časopisech, nebylo nutné kvůli nim rovnou ladit Svobodnou Evropu. Od poloviny sedmdesátých let dokonce záznamy velkých cen vysílala televize. Jinak ale cirkus F1 plný reklam a západní uvolněnosti ve východním bloku vítán nebyl, Velká cena Maďarska se jela až v roce 1986 a naše šance, že některý ze závodů uvidíme naživo, se ve zmíněném roce 1975, kdy se Lauda poprvé stal mistrem světa, blížila nule.

A tak jsme si aspoň vystřihovali formule z papíru a pravidelně pořádali „velké ceny“ na stolech, na drahách vytyčených pomocí bariér z knih, o něž se vozy zarážely a měnily směr. Když se fouklo trochu víc, formule se transformovaly v letadla a spektakulárním způsobem končily „mezi diváky“ nebo na podlaze. Proč většinou vyhrával Lauda, již obestírá zapomnění; možná jsme mu udělali lepší formuli, možná jsme mu při foukání trochu nadržovali. Ostatně nebyli jsme jeho jediní obdivovatelé – celá šestina dopisů, jež přicházely Laudovi od jeho příznivců, prý měla odesílatele v Československu.

V srpnu 1976 slavný závodník na okruhu Nürburgring v Německu při rychlosti více než 250 km/h vyletěl z trati, od bariéry se jeho vůz odrazil zpět a po srážce s dalším autem mu vybuchla palivová nádrž. Lauda ztratil přilbu a zůstal v hořící formuli uvězněn při teplotě 900 stupňů. Nebýt rychlé pomoci několika dalších závodníků, určitě by nehodu nepřežil. Ačkoli měl sežehlé plíce, popáleniny na hlavě a další vážná zranění, za pouhých 42 dnů znovu usedl do svého ferrari a dál bojoval o obhajobu titulu mistra světa, v níž nakonec těsně prohrál s Jamesem Huntem. O rok později však na pomyslný trůn již usedl a potřetí se mistrem světa stal v roce 1984.

Minulý týden fenomenální pilot a bojovník zemřel. Možná mu bude v motoristickém nebi líp, když bude vědět, jaké fanoušky měl kdysi v pražské Krči, tenkrát v šedivé době, která hrdinům nepřála.