Tým Palmovka

Silné vidění zachvátí jasnozřivou Doru Idesovou – poslední z rodu žítkovských bohyň – a cloumá s ní. Oči Terezy Dočkalové jsou vytřeštěné. Opona padá dolů, pouze na zlomek vteřiny jako by zpomalila a publikum ještě na chvíli zachytí hereččin intenzivní pohled. Pak se v beznadějně vyprodaném sále pražského Divadla pod Palmovkou strhne bouřlivý potlesk. Herci se jdou v euforii po více než tříhodinovém vypjatém baladickém thrilleru děkovat.

Adaptace knižního bestselleru Kateřiny Tučkové v režii ředitele divadla Michala Langa patří k největším hitům libeňské scény a vstupenky jsou do konce sezony pryč. Tento zájem jen zapadá do celkového obrazu, že zvědavost publika a zájem o Divadlo pod Palmovkou roste. Na začátku tisíciletí zažívalo období stagnace a začalo se uchylovat k bulvárnějšímu repertoáru, pod Langovým vedením chytlo nový dech a dnes patří k těm tuzemským scénám, které se vyplatí sledovat. Potvrzuje to i čerstvý úspěch na Cenách divadelní kritiky, odkud si Palmovka odnesla titul divadla roku a získala cenu za inscenaci roku – za Shakespearovu hru Něco za něco, kterou tu režíroval Jan Klata, polský rodák evropského renomé. Loni zase zmíněná Tereza Dočkalová dostala cenu Thálie za titulní roli ve zdejším nastudování dramatu Henrika Ibsena Nora (Domeček pro panenky).

Ještě z doby, kdy se za minulého režimu jmenovalo Divadlo S. K. Neumanna, se o něm mluví s jistou přezíravostí jako o prvním oblastním divadle za hranicí centra Prahy. Jak ale poznamenává divadelní kritička Marie Reslová: „Každých zhruba dvacet let se toto divadlo vyšvihne na špičku a zazáří.“ Platilo to v šedesátých letech za vedení Václava Lohniského, v devadesátých za ředitelování Petra Kracíka – a teď onen zářivý záblesk nastal za Langa. Divadlo nabízí divácké i ambiciózní kusy, jako je zmíněný Shakespeare nebo aktuálně Goethův Faust opět v Klatově režii. To vše se ještě prolíná s punkovou poetikou herce a autora her Tomáše Dianišky, který přilákal do Libně početné publikum mileniálů na popkulturní kusy, jako je devadesátkové retro Pusťte Donnu k maturitě! nebo dramatizace internetového blogu 1000 věcí, co mě serou.

Palmovka není malé divadlo nabité tvářemi známými z obrazovek jako třeba to Dejvické, ale díky propojení malého studia, kam míří mladí, a velkého sálu s klasickým repertoárem nabízí přirozenou spojnici mezi klubovou produkcí a kvalitním středním proudem. Diváků neubývá, a přitom je jasné, že chce být na své herce i návštěvníky krůček po krůčku náročnější. Usiluje také o propojení činohry v rámci Evropy: na pravidelný festival Palm Off Fest Lang zve spřátelené soubory z Polska i Maďarska. Zní to ukázkově, ale začátky Langova šéfování zdaleka tak optimistické nebyly. Na uvítanou nového ředitele se do divadla v záplavové oblasti v roce 2013 přihnala velká voda.

S otevřenou pusou

Bylo to ten červnový den, kdy Lang společně s kolegy dokončil a odevzdal dramaturgický plán nové koncepce Palmovky. Hladina říčky Rokytky stoupla natolik, že zatopila libeňské sklepy včetně toho divadelního, kde bylo technické zázemí, topení, světla i kulisy. Původně měl Lang nastoupit v září, ale na následující dva roky se stal ředitelem zavřeného divadla, kde probíhala zdlouhavá rekonstrukce. Nadále se zkoušelo a vystupovalo na pódiích jiných pražských divadel – ovšem v omezeném týmu, v omezené frekvenci a s ne příliš příznivými kritikami. „Bylo to nesmírně náročné,“ vzpomíná dnes Lang. Nenechal se však odradit. Ač mluví mírným hlasem, kožená bunda signalizuje jistou drsnost, již v nestřežených chvílích umocní slůvko „vole“, jež se vmísí do projevu, kdykoli začne o čemkoli mluvit s vášní. A povaha punkrockera mu možná v těch časech velmi pomohla.

Coby teenager nezvládající disciplínu normalizačního gymnázia v Třinci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let našel první spřízněné duše v rockových kapelách. „Byl tu silný tlak konvencí a lidé byli zpracovaní režimem,“ vzpomíná. Odmaturoval s trojkou z chování kvůli záškoláctví. Studium vysoké školy nepřipadalo v úvahu. Nastoupil do železáren, kde dohlížel na kvalitu koksu, později jezdil jako závozník s náklaďákem rozvážejícím nábytek po kraji. Z cest si hlavně pamatoval, jak s nakloněnou hlavou pozoroval při jízdě nebe s oblaky a snil. Kromě toho hrál s kapelami na bicí. Nejprve coby člen Brumerovy Prouzy, ze které se v roce 1989, už dávno bez něj, stala pouze Prouza) a od půle osmdesátých let pak s crazypunkovou kapelou Masomlejn.

Fascinace divadlem přišla mnohem později, když začal pracovat jako kulisák v Českém Těšíně. Vzpomíná na zážitek, kdy se těsně před zájezdovým představením bavil na boku jeviště s jedním z herců – ten se ale v půli hovoru otočil, omluvil se a vstoupil na pódium, kde se z něj rázem stal jiný člověk. „Pochopil jsem, že na jevišti je naprosto jiný svět. Zíral jsem s otevřenou pusou,“ popisuje Lang iniciační zážitek, kdy mu došlo, že ten svět chce poznat. Přihlásil se na DAMU, kam ho na druhý pokus v září 1989 těsně před revolucí vzali. V sledu let pak režíroval v ústeckém Činoherním studiu, pražském Činoherním klubu, v letech 2002–2010 působil ve Švandově divadle a následně v Liberci v Divadle F. X. Šaldy.

Něco z rockera v něm zůstává. Vnímá řeč jako hudbu a při režírování jde – trochu jako zpěvák – po smyslu textu. S tímto přístupem Palmovku v sezoně 2015 po rekonstrukci otevřel. Že se kormidlo odvrací od lidovějších kusů typických pro komerční divadla, a ne pro příspěvkové organizace, dal najevo hned premiérou adaptace mrazivého románu Laskavé bohyně od Jonathana Littella, který je koncipován jako fiktivní memoáry důstojníka SS. Vsadil na své téma: otázku, jak se zachová jedinec ve vyhrocených situacích, jež zkouší charaktery.

Knižní a částečně i filmové adaptace se pak staly výraznými položkami v programu Palmovky. „Poslední pokus o opravdu velkou divadelní hru je podle mě Srpen v zemi indiánů,“ zmiňuje Lang Pulitzerovou cenou ověnčené rodinné drama z roku 2007 od Tracyho Lettse. „Dnes už takové nevznikají. Každý, kdo umí psát, píše pro televizi. Pokud sledujete současné seriály, tam jsou geniálně napsané dialogy,“ popisuje a přiznává, že výhodou knižních předloh je kromě silných příběhů popularita titulu, která dokáže naplnit sál čítající téměř 300 míst, což není úplně malé divadlo. Případem, kdy se zmíněné faktory setkávají, jsou pravidelně vyprodané Žítkovské bohyně, které Lang pojal jako poctu ženské síle – a ne náhodou ženy o přestávce ve foyer výrazně převažují.

Jako na hokeji

Palmovka má ale v kapse ještě jeden trumf: Studio, kam se vejde 80 návštěvníků a které se stalo vyhledávaným cílem generace dnešních dvacátníků a třicátníků. Program tu má na starosti Tomáš Dianiška, herec, z něhož se během angažmá v Liberci stal autor úspěšných her. „Mladí lidé v Liberci vůbec neměli představu, co se v divadle děje. Mysleli si, že se tam převlékáme do kostýmů princů a princezen a hrajeme pohádky. Tak jsem jim napsal Googling and Fucking,“ popisuje vytáhlý pětatřicátník první roky v Divadle F. X. Šaldy těsně po absolvování DAMU.

Ze studentského divadla Disk byl zvyklý hrát pro vrstevníky, ale náhle se situace diametrálně změnila. Byl nejmladším hercem v souboru, v hledišti vídal zástupce generace svých rodičů a mladí z Liberce, se kterými se scházel v hospodě, měli o divadle staromódní představy. Chtěl, to změnit – to byla motivace začít psát hry plné popkulturních odkazů, sitcomových hlášek a slovníku, který reflektoval uvolněnou komunikaci na sítích.

Zkoušel s partou spřízněných spolupracovníků po nocích, bez nároku na honorář. Záměr dostat mladé publikum do divadla se mu ale podařil. Právě tady viděl Michal Lang plný sál lidí pod třicet, kteří dostávají záchvaty smíchu a aplaudují vestoje. Rozhodl se, že Dianiškovi otevře dveře dál – když bylo jasné, že povede Palmovku, svěřil mu klubovou scénu. Dianiška tu svůj punk profesionalizoval a expandoval i do velkého sálu, kam se pro velký zájem přesunula hra Pusťte Donnu k maturitě! inspirovaná též seriálem Beverly Hills 90210.

„Dianiška přesně vystihuje způsob myšlení své generace. Její sny a frustrace. Nikdo podobný tady není,“ nešetří chválou Marie Reslová a slova uznání má pro celou scénu. „Z Palmovky sálá zvláštní lidskost. Herci tu hrají bez sebeprožívání, zároveň je evidentní, že chtějí divadlem něco sdělit. Vidím tu poctivou snahu mluvit o věcech, jež se člověka dotýkají.“

To vše podpořily nedávné Ceny divadelní kritiky, které Langovi potvrdily správnost nastoupeného směru a hereckému ansámblu dodaly sebevědomí a chuť hrát. Berou to se sebeironií i zcela vážně. „Při děkovačkách herci obvykle stávají jeden vedle druhého, nebo se chytají za ruce, tam ale člověk cítí, že to je nápad režiséra. Já jsem si ovšem všiml, že v posledních týdnech jsme se začali při děkovačkách všichni spontánně objímat kolem ramen,“ líčí Dianiška s nadšením a sympatiemi vůči kolegům. „Nevím, jestli to souvisí s cenami, nebo ne, ale když hra skončí, tak tam stojíme nastoupení jako hokejový tým.“