Československá pozemková reforma z roku 1919 byla jedním z pilířů první republiky. Zároveň však politikům dala nebezpečný návod, jak si koupit přízeň voličů.
Necelý měsíc po bolševickém převratu v Rusku, 7. prosince 1917, se na titulní stránce Venkova, deníku jinak bytostně konzervativní Českoslovanské strany agrární, objevil článek Nové rozdělení ruské půdy. Poměrně podrobně a bez zjevného ideologického odsudku referoval o čerstvém Leninově Dekretu o půdě, jenž odstartoval na ruském venkově doslova revoluci (a ve výsledku zachránil bolševiky před pádem). Český Venkov si všímal mimo jiné toho, že vyvlastňování půdy mělo v Rusku probíhat bez náhrady původním majitelům a také že právo užívat půdu tu mají mít všichni, kdo ji chtějí „vzdělávati svou vlastní prací“.
Pozornost, kterou list věnoval události, odehrávající se uvnitř v té době ještě nepřátelského státu, nebyla náhodná. Z otázky vlastnictví půdy nezřídka vyrůstaly revoluce. Koncentroval se v ní konflikt mezi těmi, kteří na polích pracovali, a těmi, kdo tato pole, často tisícihektarové latifundie, vlastnili a získávali z nich rentu. Například v rakousko-uherském a konkrétněji česko-moravském případě se první skupina počítala ve statisících, druhá maximálně ve stovkách. Jak uvádí historik Václav Průcha, v kategorii vlastníků nad dva tisíce hektarů bychom před první světovou válkou našli pouhých 151 velkostatkářů vlastnících téměř 30 procent veškeré půdy, zatímco téměř půl milionu zemědělců se muselo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
