Zjevení prekrastinace

Pochopitelně by se pro dnešní sloupek dalo najít nějaké výživnější téma, jenže tohle na nás při brouzdání internetem vyskočilo jako první. Hned jsme po něm sáhli, pustili se do rešerší a ještě před polednem byl článek dopsán. Nestojí sice za moc, ale máme ho z krku.

Ale teď vážně. Světem pracovní psychologie se zvolna šíří nový fenomén. Projevuje se právě tak, jak jsme popsali v úvodu, a kdekdo v něm s úžasem poznává sám sebe. Při písemném popisu je ovšem třeba dávat dobrý pozor, aby vám jej automatický jazykový korektor nezměnil na slavnějšího bratrance (respektive sestřenici) téhle nové neřesti. Takže pozor: dnes nebude řeč o prokrastinaci, nýbrž o prekrastinaci.

Kbelík podél cesty

Pojem je relativně mlád, přišel s ním teprve v roce 2014 profesor psychologie z Pensylvánské státní univerzity David Rosenbaum, který fenomén definoval jako „tendenci plnit, nebo alespoň začínat úkoly co nejdříve i za cenu navýšení fyzického úsilí“. Názorně bývá prekrastinace ilustrována příkladem, v němž se řada lidí poznává. Totiž: pokud přijedete autem na parkoviště k nákupnímu centru a zaparkujete na prvním volném místě, ačkoli je to odsud ke vchodu ještě dobrých tři sta metrů pěšky, právě jste si zaprekrastinovali.

Řada lidí jistě namítne, že prostě ráda chodí, psychologové práce však takové chování považují za záhadnější jev. Vidí v něm snahu co nejrychleji vyřešit nějaký úkol, i když taková překotnost zbytečně zvyšuje náklady celé operace.

…