Studené jaro 1939

Jestli někdy panovalo počasí výstižně ilustrující okupaci cizí, nepřátelskou mocností, pak to muselo být 15. března 1939 v českých zemích. Celý březen toho roku byl extrémně chladný, až se zemědělci strachovali o úrodu, patnáctého se pak obyvatelé Mnichovem okleštěné republiky probudili do „kalného svítání nad střechami“, které osvětloval „pobledlý měsíc pod mraky“, jak píše v Přítomnosti v reportáži nazvané prostě „Praha, ráno 15. března 1939“ novinářka Milena Jesenská. Ráno sice pod mraky, z nichž padal těžký mokrý sníh, pochodovali ulicemi českých a moravských měst a vesnic němečtí vojáci, jinak ale bylo všechno víceméně „jako jindy“. „V půl osmé ráno nastoupil zástup dětí cestu do školy, jako jindy. Dělnictvo a úřednictvo se rozjelo do práce, jako jindy. Elektriky byly plné, jako jindy. (…) V úřadech ani nezvedli hlavu od svých stolečků. (…) Po chodnících proudily zástupy lidí, jako jindy,“ píše Jesenská. „Jenom lidé byli jiní. Stáli a mlčeli. Nikdy jsem neslyšela tolik lidí mlčet.“ Velký smutek a mlčení se prohloubily během dalších týdnů a měsíců, jinak se ale – jak dál píše Jesenská – „nezastavilo ani jediné kolečko, ani jedno pero, ani jeden stroj“.

„Jako jindy“ fungovala česká společnost (po odtržení Slovenska a zabrání Podkarpatské Rusi Maďarskem těsně předcházející vstupu nacistických vojsk už skutečně pouze česká) v prvních dnech a týdnech okupace nejen proto, že ji k tomu úpěnlivě vyzývala vláda a média, ale také proto, že – slovy Josefa Čapka – ve…