Oči sklouznou po temném pokojíku a ruka automaticky sáhne pro telefon pod postelí. Je první březnová neděle, na displeji svítí 2.50. Ještě dvacet minut polospánku a protivný zvuk budíku odstartuje jeden z nejdelších dnů v mém životě. Měl by to být sportovní svátek, oslava pohybu, tělu rozlámanému neklidnou nocí se ale najednou vůbec nechce.
S určitou škodolibostí sleduji souputníka Hynka, v jehož hlavě se nápad na účast v legendárním Vasově běhu ve Švédsku zrodil. Není na tom o nic lépe. Když se ale jako dva chrobáci nasoukáme do připraveného oblečení, začínají obě zombie vypadat trochu jako běžkaři.
Do startu nejstaršího a nejdelšího „laufu“ zbývají víc než čtyři hodiny, snídani se bez ohledu na dobu snažíme neodbýt. Na stadionu v Sälenu už na debužírování nebude prostor, a tak si dopřáváme ovesnou kaši, vajíčka i párky. Poslední kontrola vybavení, zapomenout číslo nebo čip by byla katastrofa. Minuty utíkají a na stanici autobusu nás moje obětavá žena přiváží akorát včas.
Ve vyhřátém busu máme šanci si ještě poklimbat, netrvá to ale dlouho a ocitáme se v Mekce běhu na lyžích. Je po páté ráno, na potemnělý stadion se v záři reflektorů snášejí vločky a panuje tady pořádný mumraj. Spěcháme ke vstupní bráně do naší startovní vlny a po vzoru ostatních stavíme lyže a hůlky do trojnožky na místě, ze kterého se vydáme vstříc devadesátikilometrové výzvě. Obava z chaosu, který by mohl start šestnácti tisíc běžců na lyžích doprovázet, byla zbytečná. Bez prodlevy odevzdáváme věci na převlečení, které na nás bude čekat v cíli, a jdeme se ohřát k jednomu z ohňů.
Dvacet minut před osmou jsme zpět u lyží a necháváme se naplno omámit atmosférou. Stadionem duní hudba, dívky na vyvýšených pódiích rytmicky rozhýbávají davy pod sebou a zmrzlí lyžaři se rádi přidávají. Přesně v osm se daleko vpředu zvedne startovací páska a elita začne šíleným tempem ukrajovat první stovky metrů. Než se dá do pohybu i naše poslední vlna, uběhnou však celé minuty.
Začátek bílé pouti je jen pro trpělivé. Na konci kilometrové roviny se prudce zdvihá dvoukilometrový kopec, který míří k nejvyššímu bodu celého závodu ve výšce 528 metrů. Jestli bylo úvodní tempo tisícovek lyžařů doslova šnečí, tak ve stoupání umdlévá úplně. Než se prohrabeme v hlubokém sněhu na vrchol, uplyne půldruhé hodiny.
Na temeni kopce se tempo lyžařského hada konečně zvýší. Modré cedule u trati po kilometru ukrajují trasu do Mory a v hlavě mi vyskakuje hluboko uložený řetízek jmen osad, kde se nacházejí občerstvovací stanice. Smågan, Mångsbodarna, Risberg, Evertsberg, Oxberg, Hökberg, Eldris. Ke každé vede nejméně devět a maximálně čtrnáct kilometrů a každou člověk vítá s pocitem ulehčení, kolik z martyria už zůstává historií. Při zastávkách se láduji vším, co mi padne pod ruku, chybět nesmí tradiční borůvková polévka blåbärssoppa.
V čerstvém sněhu bez řádných stop cesta ubíhá zatraceně pomalu, mezi padesátým a sedmdesátým kilometrem přichází solidní krize. Posledních dvacet kilometrů v lehkém profilu, ubývající kilometry ale člověka opět vybudí a cílovou rovinu na hlavní třídě v Moře si za nastupujícího soumraku a po devíti a půl hodinách na trati kupodivu užívám.
V cíli ovšem začne vyčerpané tělo okamžitě mrznout, a tak spěchám na bus, který závodníky sváží do tělocvičen sloužících jako převlékárny. Zanedlouho se opět setkáváme i s Hynkem a po povinném pivu se vydáváme dalším busem zpět k našemu přechodnému domovu, kde na nás i před půlnocí netrpělivě čeká tchán a jeho domácí slivovice. Doživotní zážitek z „Vasáku“ si neodvážejí jen závodníci…
PAVEL NOVOTNÝ, editor Sport.cz
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
