Zdravé zapomínání

Existuje pár věcí, které na našich mozcích prostě nemáme rádi. Například zapomínání. Když bloudíme před supermarketem marně hledajíce zaparkované auto, tupě zíráme na neznámou tvář v metru, která nás bůhvíproč oslovuje jménem, nebo podesáté neúspěšně zkoušíme zadat heslo k e-mailu, považujeme to tak nějak automaticky za selhání našeho mentálního aparátu. Za chybu v systému, způsobenou buď jeho nedostatečnou kondicí (v lepším případě), anebo blížící se demencí (v tom horším).

Neurologické výzkumy posledních let však všem pozemšťanům trpícím tímhle paměťovým stresem nabídly nečekané vykoupení. Vychází z nich, že zapomínání je docela zdravý a důmyslný proces. Mozek ví, co dělá, a pracuje v náš prospěch.

Souboj podobných

Zapomínání trápilo lidi odpradávna a první relevantní výzkumy tak pocházejí už z pionýrských časů psychologie. V roce 1885 německý psycholog Hermann Ebbinghaus po sérii experimentů prováděných na sobě samém nakreslil křivku, jak vytrácení vzpomínek obvykle probíhá v čase. Od té doby doznal jeho graf jistých úprav, ale část expertů jej dodnes považuje za platný.

Fenoménu zapomínání se posléze ujali různí vykladači a vznikla celá řada teorií, snažících se vysvětlit, jak proces vlastně probíhá. Jedna z těch oblíbených například tvrdí, že zapomínání je výsledkem jakéhosi souboje vzpomínek o prostor v úložištích našeho mozku, což je také důvod, proč nejčastěji ztrácíme události a informace, které jsou si nějak podobné. Zapamatovat si PIN ke své první…