Teorie podivnosti

Překladatelka, publicistka, autorka prozaické trilogie pro děti o partě školáků, kteří si říkají Hrobaříci, Pavla Horáková (1974) svým románovým debutem pro dospělé zaujala. Začátkem března byla její Teorie podivnosti nominována na Literu za prózu a kniha si vysloužila nejednu uznalou recenzi. Oceňována je kompozice románu, práce s motivy a s jazykem, čtivost, esprit, duchaplnost.

A nejen to: porota Litery ve svém verdiktu praví, že Teorie podivnosti „odkrývá znepokojivé otázky, které obvykle vytěsňujeme jako fantaskní a přehnané, byť se k nim lidstvo odedávna snaží najít klíč. Vyslovuje základní pravdy tak, aby z nich nezůstaly fráze, ale čtenář nahlédl do hlubiny souvislostí.“ Tahle formulace ovšem silně přehání a jde spíš o reklamní slogan.

Běží o román s intelektuální hrdinkou, která bez ustání hodnotí svět, nicméně pravdy o něm vyslovuje v rozsahu glos či facebookových statusů a v efektních soft verzích typu: „Zákony mezilidského soužití sepsali v průběhu dějin muži. Schválili je, aby se navzájem nepovraždili. Ze složení osazenstva nápravných zařízení je ale zjevné, že ty jejich zákony dodržují hlavně ženy. Jenže právě porušováním statu quo, nikoli jeho dodržováním se svět posouvá kupředu. (…) Můžeme leda tak smutně vzhlížet k rebelům a stěžovat si na dvoutřetinové platy. Svět je podivný.“

Opakování matka moudrosti?

Píše se rok 2012, lidstvo žije předpověďmi, že nastane zlom, který změní dosavadní pořádky světa – ovšem nikdo neví, jak…