Milujte se navzájem a poezie zvítězí. Zemřel Lawrence Ferlinghetti

Ve věku 101 let zemřel ve svém domově v San Francisku básník, nakladatel, malíř a politický aktivista Lawrence Ferlinghetti. O pondělním skonu umělce informoval list The Washington Post s odvoláním na jeho syna Lorenza, jenž za příčinu označil onemocnění plic. Ferlinghetti, kterého list The New York Times považuje za „jednoho z nejoblíbenějších básníků moderního věku“, napsal přes 30 knih. Proslavila ho hned jeho první sbírka Lunapark v hlavě (1958). Ve známost vešel i jako jako spolumajitel knihkupectví City Lights a zakladatel stejnojmenného nakladatelství. U příležitosti Ferlinghettiho úmrtí odemykáme následující text, který vznikl k jeho 100. narozeninám:

V roce 1998 se Lawrence Ferlinghetti při návštěvě Prahy probudil ze sna a napsal báseň o „Staromák Square“. Byly tři hodiny ráno, na Hradě úřadoval Václav Havel a americkému básníkovi se to v hlavě spojilo. Ve verši popisujícím náměstí tak změnil nápis na podstavci pomníku z husovského „Milujte se, pravdy každému přejte“ na havlovské „Milujte se navzájem a pravda zvítězí“.

Vizí přetavené motto může být citováno tuto neděli, kdy se Ferlinghetti, opora americké poezie druhé poloviny 20. století a autor skoro tak starý jako Československo, dožívá sta let. Jubileum oslaví vydáním experimentálního románu Little Boy  (Chlapeček), častěji ale zazní názvy jeho nejslavnějších sbírek. A připomínán jistě bude v souvislosti s hnutím beat generation, které v padesátých letech konfrontovalo konzervativní Ameriku s jiným způsobem života.

Volnomyšlenkářstvím, zájmem o východní filozofii či pohrdáním konzumem mu sice byli blízcí, sám k nim ovšem nepatřil. Lišil se stylem psaní i odmítáním psychedelických drog – přesto se zasloužil o prosazení (nejen) jejich poezie. „Někdo musel být střízlivý a stát za kasou,“ vysvětloval muž, který roku 1951 v americkém San Francisku založil dodnes existující knihkupectví, později i nakladatelství City Lights. A právě v podniku, který se stal vzorem pro mnohá alternativní nakladatelství, vydal milník své doby, skandální beatnickou sbírku Allena Ginsberga se stejnojmennou básní Kvílení. „Pro americkou poezii tím udělal víc, než si možná myslel. Sbírka nabízela jinou vizi, byla hlasem všech, kteří se cítili outsidery, nezapadali,“ vzpomíná český překladatel autorů beat generation Josef Rauvolf.

Jako písnička

Kvílení z roku 1956 explicitně zmiňuje homosexuální styk, pročež byl Ferlinghetti coby vydavatel obžalován z šíření pornografie. Spor dohnal až ke kalifornskému vrchnímu soudu, ten ale v létě 1957 přelomově seznal, že k zákazu nebyl důvod. Vytvořil tím precedens, díky němuž později v USA poprvé vyšel třeba román Milenec lady Chatterleyové od D. H. Lawrence nebo Nahý oběd Williama Burroughse. Kvílení se nakonec prodalo přes milion výtisků, což pomohlo i nakladatelství, v němž Ferlinghetti dále publikoval sbírky beatniků Gregoryho Corsa nebo Garyho Snydera.

Soud rozšířil povědomí o beat generation po celých USA, nicméně sám Ferlinghetti byl již tehdy uznávaným básníkem. Hlásil se k takzvané sanfranciské renesanci reprezentované o generaci starším Kennethem Rexrothem a na rozdíl od vyznavače proudu vědomí Ginsberga své texty měsíce piloval. „Nepotřebujete vzdělání, abyste porozuměli mým básním,“ říkal Ferlinghetti – přesvědčený, že báseň se musí prosadit „bez vysvětlivek, jako písnička“.

Publikum si ostatně získal coby charismatický recitátor vlastních veršů v sanfranciských klubech, kde jej doprovázelo jazzové kvarteto; a zatraktivnil tak poezii pro generaci, kterou v první řadě oslovovala hudba. Oddíl určený k veřejnému čtení najdeme i v jeho nejslavnější sbírce Lunapark v hlavě z roku 1958. Napsal ji už jako zralý muž, kterému táhlo na čtyřicítku a měl silné názory i styl. Inspirovali jej moderní americký básník T. S. Eliot i hravý rým Francouze Jacquese Préverta, kterého četl a překládal při studiích v Paříži. I Ferlinghetti, jenž se ve volném čase věnoval malbě, uměl zachytit několikavteřinový vjem, fixovat veršem místo a dobu, vyvolat atmosféru.

Stejně tak ale užíval dvojsmyslů, slovních hříček, alegorií. Přebíral zavedené obraty nebo reklamní slogany a umisťoval je vedle svých veršů – když třeba srovnával trpící figury z Goyových obrazů s výjevy z billboardů. Zpochybňoval svět, který lidem podsouvá vzorce chování nebo myšlení a vede je pouze ke kariéře a hromadění majetku. Z jeho veršů vždy jako nejvyšší hodnota vycházela svoboda člověka; to, jak přemýšlí a žije.

Psal hovorově a volně rytmizovaným veršem, slova graficky rozstrkával po stránce. A stejně svobodomyslný byl obsah jeho básní, ve kterých už zároveň mezi řádky prosvítala vykořeněnost, již pak pojmenovala rocková hudba šedesátých let. „Sním o utopiích / kde se všichni věnují milování / Dívám se z okna na San Francisco / přes starou láhev od piva,“ čteme v dodnes populární sbírce Startuji ze San Franciska z roku 1961.

V dalších dekádách nicméně Ferlinghettiho sláva přece jen uvadla. Zkoušel psát romány i experimentální dramata v duchu Samuela Becketta, nadlouho zmizel z očí veřejnosti a žil v komunách hippies v Novém Mexiku nebo v amsterdamských squatech. Básnicky se naplno vrátil do formy až koncem devadesátých let sbírkou Daleké končiny srdce.

Česká stopa

K nynějšímu Ferlinghettiho výročí mohou Češi přidat druhé: v červnu to bude šedesát let, kdy v revue Světová literatura vyšel první zdejší článek o beat generation. Záhy se její členové i Ferlinghetti stali součástí tání kulturních ledů. „Ferlinghettiho básně se četly na desítkách recitačních večerů v celém Československu. Z těch veršů dýchala atmosféra Ameriky z poloviny padesátých let,“ vzpomínal autorův první český překladatel Jan Zábrana.

Vydání v češtině začátkem šedesátých let jistě pomohlo i to, že levicově orientovaný Američan psal angažované pamflety, v nichž oslavoval kubánskou revoluci nebo kritizoval americké vojenské intervence. Ferlinghetti, který se dodnes hlásí k buddhismu i anarchismu, své postoje vysvětloval zážitky z druhé světové války, kdy se účastnil vylodění v Normandii a krátce po svržení atomové bomby viděl japonské Nagasaki.

Dokladem toho, jak jeho verše rezonovaly v Československu, budiž vydání Večerní Prahy z roku 1964. Nalezneme v něm reportáž z vinárny Viola, kde se Ferlinghettiho básně recitovaly nikoli z jeviště, ale ze stolů mezi posluchači, s pomocí magnetofonového záznamu a projekce fotografií. Právě ve Viole toho času jako osvětlovač pracoval Václav Hrabě, jehož beatnická poezie ovlivnila. A brzy nato texty Ferlinghettiho i Hraběte začal s hudbou kombinovat jazzový kvintet Luďka Hulana.

Naživo však česká veřejnost zažila básníka roku 1998, kdy navštívil Festival spisovatelů Praha. „Byl uctíván jako americký bůh svobody a pronásledovaly jej dva tisíce lidí,“ vzpomíná v Praze žijící americký básník a organizátor Michael March, který krajana pozval. Ferlinghetti zde strávil devět dnů a takřka vše je zdokumentované: litografie, které tiskl v dílně grafika Ivana Špirka, autorské čtení, kde jej na akustickou kytaru doprovodil Vladimír Merta. Někde na globální síti snad visí i záznam třídenní nonstop recitace Ferlinghettiho básní v kostele U Salvátora, jež prý byla na internet živě přenášena jako první akce z České republiky.

A zůstává tu samozřejmě i báseň o Staromák Square s veršem „Milujte se navzájem a pravda zvítězí“. Nebo řečeno jednodušeji: koncem pražského pobytu básník poskytl rozhovor anarchistickému časopisu a rozloučil se stylově slovy: „Hodně zdaru a nenechte se od nikoho buzerovat!“

Autor je publicista.