Sedím v rozpáraném křesle uprostřed naší tmavé předsíňky a vyčkávám. Když se nehýbu, slyším všechno, co se děje venku. Kabát a boty už mám na sobě, beranici nasadím, až zahouká vlak. Dneska mu to trvá, začínám se potit. Rolák svetru mě škrábe vzadu na krku, ošiju se, zavřu oči a krátce opřu hlavu o zeď. Pak to zaslechnu. Houkání v dálce. Popadnu beranici, rukavice, plechový kbelík a otevírám dveře. Opře se do mě prosincový vítr, nasvícený zvláštně mrazivým nebem. Skloním hlavu a vyrážím do strnulého, křišťálového světa, ostrého a čistého jako první rampouchy vzadu na střeše kolny. Před sebou mám celé odpoledne. Možná to konečně bude můj den. Možná náhodou kopnu do něčeho přimrzlého k zemi, do něčeho, co tam předtím vůbec nebylo nebo se v zoraném poli dokonale krylo. Až tě objevím, seberu tě a v tvém vlastním rezavém kýblu odnesu domů. Potom zvednu sluchátko telefonu a vytočím číslo na policejní stanici.
Tvůj obličej už neznám. Přitom jsme spolu žili tolik let, až jsme si začali být podobní. Stává se to věčným manželům, rodičům a dětem nebo lidem a jejich psům. Po tvém zmizení jsem tě ještě několik dnů pozorovala v zrcadle. Zlobil ses. Naléhal jsi, abych to došla někomu říct. Padej, hned! Výstražná vráska uprostřed čela. Nebudu tam ležet věčně! Měla jsem jít. Tenkrát to ještě šlo. Jenže ke komu vlastně? Kdo z nich by mi to uvěřil? Neprojevovali o nás zájem. Vždyť kolik týdnů trvalo, než tě ve městě začali postrádat. Potom krátká informace ve zprávách.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu