Dopis ze Sibiře

Nekonečnou tajgou se plahočíme ve vlaku Transsibiřské magistrály. Vlak jede pomalu a nad každým spojem kolejí potichu zarachotí: „Tadam!“ Cesta tímto vlakem nutí člověka k meditaci. Jede sedm dní a nezastavuje častěji než jednou za deset hodin. Za okny se míhají řady stromů, chatrče a planiny. Vlak je takovým malým městem na kolech, se svým vlastním řádem a rituály. Lidé, kteří spolu sdílejí prostor vagonu, si během cesty navzájem vyprávějí své životní příběhy.

Cesta tímto vlakem člověku pomůže pochopit velikost Ruska. Lidé urazí za den vzdálenost mezi Prahou a Paříží, přitom však jedou navštívit babičku na chatu. Absence signálu a neznalost ruštiny mě nutí pohroužit se do vlastních myšlenek.

S kamarádkou a producentkou Augustínou jedeme z Permu zpět do Moskvy. V hlavním městě Sibiře totiž promítali náš film Poslední šichta Tomáše Hisema. Když jsme na festival dostali pozvánku, hodně jsem se podivil. Dokumentární filmy nás obvykle provokují ke kritickému myšlení – a to snad v Rusku nejde. Nebo ano? Tento festival je navíc placen oficiálně z peněz ministerstva kultury, nejedná se tedy o nezávislou akci.

O Rusku slýchám od svého dětství a kromě svého spolužáka Zaytseva z gymnázia, který nás všechny během puberty naučil pít alkohol, s ním nemám žádnou přímou zkušenost.

Také název festivalu Flahertiana je zarážející. Robert Flaherty byl totiž americký průkopník dokumentárního filmu. Rusové však měli stejně významného průkopníka jménem Dziga Vertov. Proč se…