Svět na konci

Loďka se tiše pohybuje zatopeným lesem. Náš indiánský průvodce jemně čeří klidnou hladinu pádlem a občas ukazuje do korun stromů na živočichy, kteří se musí naučit plavat a žít na stromech, pokud chtějí v oblasti, kde se mění výše vodní hladiny v průběhu roku až o šestnáct metrů, přežít.

Jsme asi sto kilometrů od hlavního města Amazonie, Manausu, v zatopeném lese. V džungli je tma a ticho. Úplně ve mně křičí Filip Topol: V těle je tma!

Jsme v těle gigantického živočicha a černá voda Rio Negro vypadá jako tekutý asfalt, po němž jemně plyne čas, který v tomhle prostředí nikde nekončí a nikde nezačíná.

Se setměním se les začíná probouzet. V šumu vegetace a zvířecích zvuků nás Fabio, náš indiánský průvodce, upozorňuje na pravidelný houkavý zvuk. Zní to jako opakující se vyznání teplé sovy.

To je jaguár, říká.

Mocný vládce džungle, projevující se jako teplá sova, je jeden z mnoha nových poznatků z proslulé amazonské džungle. Naprosté ticho přes den nebo absence čehokoli k jídlu – všechno sežerou zvířata – jsou jen další z mnoha vyvrácených představ o džungli coby obří zásobárně zvuků a plodin, které jsem v sobě od dětství nastřádal.

Indiánský náčelník nám vypráví skvělou portugalštinou o tom, jak jeho kmen vymírá, jak se museli do jednoho kmene sloučit ze čtyř nebo pěti jiných, aby život mohl pokračovat. Zabouchá na buben a do centrální chýše se pomalu trousí bojovníci a jejich ženy.

Chtějí uctít nově příchozí tancem. Každé taneční číslo vyjadřuje nějaký…